- 1 -

Les šuměl v podzimním vánku. Byl hustý a plný zvěře. Na mnoha místech, většinou v nejtemnějších zákoutích, bylo nastraženo nespočetně pastí. Na menší zvířata drátěná oka, na ty větší železce se silnou pružinou a ostře nabroušenými zuby. Taková past mohla přerazit jelenovi nohu, nebo lišce vaz. Zvířata, která v lese žila, o pastech věděla a dávala si pozor. Často sem však zabloudila zvířata cizí. Aniž by tušila, jaké nebezpečí na ně číhá, volně pobíhala mezi stromy, šplhala do jejich korun, prozkoumávala zšeřelá zákoutí, nakukovala pod hromady popadaných a shnilých větví. Pohybovala se neopatrně a nerozvážně, takže pasti nacházely své oběti snadněji, než by se na první pohled zdálo. Jejich smrtící účinek byl dokonalý. Jakmile se zvíře chytlo, past už nepustila. Pokud zvíře nezemřelo okamžitě, do posledního dechu svádělo s pastí marný boj. Past nikdy neprohrála. Zakousla svou ostrou, smrtící čelist a kochala se utrpením a marností ztraceného zápasu. Nevěděla, že zabíjením zachraňuje život člověku, který ji vyrobil. Nevěděla, že díky ní může člověk přežít. Stejně by jí to bylo jedno. Ve svém poslání nalézala potěšení a zalíbení. Obojí bylo zvrácené, ale ani to past nevěděla.

Přiblížila se noc. Tma byla pro pasti vítaná, neboť je dokonale skryla před zraky živých tvorů. Zvířata se ukládala k zaslouženému spánku. Přežila den a mohla se těšit na další. Jeden malý zajíc, který se díky hlouposti ztratil matce, ulehl celý roztřesený do mechu pod velký smrk necelý metr od velkého železce, na jehož zubech byla zaschlá krev. Zkoušel usnout, ale bál se natolik, že se mu to nepodařilo. Navíc ho strašily přibližující se kroky. Nevěděl, komu patří. Nikdy nic podobného neslyšel. Nastražil uši. Zdálo se, že neznámý tvor míří přímo k němu. Zajíc se přikrčil, narovnal a vyrazil rychlostí, kterou by u něho nikdo nečekal. O několik málo centimetrů minul pojistku železce a aniž si to kdy uvědomil, síla, kterou vložil

do svého prvního skoku, mu zachránila život. Tvor, kterému patřily přibližující se kroky, takové štěstí neměl.

Byl to člověk. Pohyboval se opatrně a potichu. Nebyl to ten, který do lesa pasti nastražil, a nebyl mu ani podobný. Tam ten měl vlasy krátké a tmavé, tenhle dlouhé a světlé. Kdyby byl zajíc starší a zkušenější, možná by poznal, že člověk, který pasti nastražil, byl muž, kdežto člověk, který se tu noc do největší pasti chytil, byla žena.

Našlapovala zlehka, aby polámala co nejméně větviček, jejichž zaprasknutí by ji mohlo kdykoliv prozradit. Síla, kterou zatlačila na pojistku železce, přesto stačila k tomu, aby se ostré zuby zakously do jejího lýtka. Vykřikla a svezla se na zem. Cítila, že jí po noze teče krev. Bolest se dostavila o vteřinu později a svou intenzitou ji naplno ovládla. Žena zakřičela. V tu chvíli zapomněla na opatrnost i na důležitost svého úkolu. Byl tu pouze les, ona a bolest, která byla tím nejhorším, co v životě poznala. Zakřičela znovu. Výkřik byl rajskou hudbou pro past, která splnila své poslání. Způsobila bolest, zranění a možná i smrt. Záleží na tom, kdy přijde člověk, kterému patří. Bude určitě rád. Takhle velkou kořist tu ještě neměl.

Železec roztrhl ženě lýtko. Z otevřených ran pomalu vytékala teplá, lepkavá krev. Její pach se začal šířit lesem. Železec navíc přerazil ženě holení kost, která se pádem vzpříčila a ostrými hroty si prořízla cestu ven. Její bělost byla tím nejsvětlejším, co šlo tu noc v lese spatřit.

Žena omdlela.

- 2 -

Procházel pomalu lesem. Zastavoval se u nastražených pastí a vybíral jejich obsah. Většinou byly prázdné. Dnes nebyl šťastný den a otec nebude rád. Vydělají málo peněz a možná dojde i na hůl. Jejich dům, tenhle les a otcova hůl byly trojjediností jeho vlastní pasti, která ho uvěznila na celý život. Věděl to dobře, byl ale příliš slabý, než aby se pokusil s tím něco udělat. Jeho sen se vznášel kdesi na obzoru; ty nezalesněné kopce představovaly počátek civilizace, místo, kde žijí lidé, se kterými by se mohl spřátelit, popovídat si. Nikdy se tam nepodíval. Pouze ze své skrýše ukryté vysoko v koruně mohutné borovice potají pozoroval vysněnou krajinu. Odvahu na útěk v sobě nenacházel.

Do jednoho oka se chytil zajíc. Byl už dlouho mrtvý. Ocelový drát měl pevně zaříznutý do masa na krku. Jak se pokoušel utéct, smyčka se stahovala stále pevněji. Nakonec se udusil vlastní silou. Kdyby zachoval klid, mohl být živý.

Musel trochu zabrat, aby se mu podařilo krvavý drát z masa uvolnit. Zajíc byl docela velký. Určitě měl na sobě dost masa, aby to otce uklidnilo. Třeba přece jenom štěstí existuje.

Dal si zajíce do batohu, který nesl na zádech. Ten den to byl teprve druhý úlovek. Dva zajíci přesto docela postačí. Jednoho si nechají, druhého vymění za jiné potraviny. V době války je všeho nedostatek a člověk se musí pořádně otáčet, aby se alespoň uživil.

Z dálky k němu dolehlo zadunění děla. Nevšímal si toho. Tyhle rány se staly nepříjemnou, zároveň ale trvalou součástí jejich života, takže nebylo nutné se při každém vzdáleném výstřelu znepokojovat. Fronta byla bezpečně daleko.

S dezertovanými vojáky, nebo dokonce s vojenskými hlídkami to bylo horší. Ty se mohly objevit kdekoliv. Musel si dávat pozor. Při každém kroku napínal uši a snažil se zachytit sebenepatrnější pohyb v lese. Nechtěl se nechat překvapit.

Lovení zvěře by určitě stačilo k tomu, aby ho zabili. Jenom tak. Pro výstrahu.

Zbývalo zkontrolovat poslední tři pasti. Jeden velký železec a dvě oka. Zaváhal. V batohu měl masa dost a zbytečně riskovat se mu nechtělo. Může je obejít zítra. Znovu si vzpomněl na otce a to rozhodlo. Dva je sice dost, tři jsou víc.

Velký železec byl blízko. Šel pomalu, opatrně odhrnoval větve stromů, aby mu nepoškrábaly obličej. Našlapoval zlehka. Les byl dnes nezvykle tichý, takže ho mohlo prozradit jediné zaprasknutí suché větvičky. Sám žádný pohyb neslyšel. Mohl se domnívat, že je v lese sám. Pak zahlédl na zemi asi dvacet metrů před sebou vojenskou uniformu.

Přikrčil se. Dech se mu zrychlil. Nesmí ho chytit, to věděl příliš dobře, než aby zpanikařil. Panika ještě nikomu nepomohla. Nehýbal se. Nespouštěl z uniformy oči.

Barva mu prozradila, že je to nepřítel. Vojáci bojující na straně jeho země, dá-li se to tak říct, nosí uniformy světlejší. Tím hůř pro něj. Prchajícímu dezertérovi nebo nepřátelskému vyzvědači těžko vysvětlí, že od něj žádné nebezpečí nehrozí. Že on chce pouze v klidu vybrat nastražené pasti, aby mohl přežít další den. Že nechce zasahovat do války, nechce pracovat pro žádnou stranu, že to není jeho válka. Jestli dojde k jejich vzájemnému střetu, nebude mít pravděpodobně na žádné vysvětlování čas. Kromě nože u sebe jinou zbraň neměl. Voják na tom bude určitě lépe.

Ležel nehybně už půl hodiny. Zdálo se mu to jako věčnost. Stále čekal, až se voják pohne, až se zvedne a odejde pryč. Nic takového se nestalo. Uniforma byla stejně nehybná jako on sám.

Po dlouhém váhání se rozhodl, že se pokusí dostat se blíž. Z místa, kde ležel, nemohl zřetelně rozlišit, zda je v uniformě živé tělo, nebo jde pouze o odhozené kusy látky. Voják mohl být také mrtvý. Třeba ho postřelili a on se dostal až sem. V posledním záchvěvu života se nejspíš pokusil najít člověka, který by mu pomohl. Zranění bývají bolestivá a za úlevu byl člověk mnohdy ochoten obětovat cokoliv.

Plížil se opatrně a neslyšně, jak ho to naučil otec. Pokaždé se nadzdvihl na loktech a špičkách nohou a o kousek se posunul. Za další půl hodinu byl tak blízko, že mohl nehybnou uniformu bezpečně pozorovat.

Z toho místa, ani ne dva metry daleko, si mohl celý výjev prohlédnout. Voják ležel na zemi, nohu měl celou od krve. Nehýbal se. S překvapením zjistil, že se chytil do jeho železce. Daleko víc ho zaskočily dlouhé, světlé vlasy, které mohly znamenat jediné. Voják na zemi byla žena.

Ještě chvíli ležel. Čekal, jestli se přece jenom nepohne, jestli se neprozradí nějakou známkou života. Kdyby se tak stalo, pravděpodobně by utekl a nechal ji tam.

Nepohnula se. Opatrně vstal a pomalu šel k ní. Byl už tak blízko, že mohl vidět velký železec, který přerazil ženě nohu. Bylo tam spousta krve, teď už zaschlé. Z roztržené nohavice vylézala bílá holení kost. Její ostré hroty prořízly i látku.

Žena měla otočenou hlavu tak, že jí nebylo do obličeje vidět. Byla malá a její tělo působilo na zemi poněkud křehce a jaksi zhrouceně. Možná to bylo tím, že byla mrtvá. Když se na ni díval, ani ho nenapadlo, že by mohla ještě žít.

Obešel ji, aby si prohlédl obličej. Překvapilo ho, jak je krásná. Oči měla zavřené, nos malý. Obličejové rysy jasně prozrazovaly slovanský původ. Určitě to byla Ruska.

Ruce měla podél těla. V jedné svírala hnědé desky. Tak pevně, až jí zbělaly klouby. Vysvětloval si to posmrtnou ztuhlostí. Ona rozhodně nebyla prvním mrtvým člověkem, kterého viděl.

Pomalu se k ní sklonil. Jeden pramen vlasů se jí svezl přes tvář. Opatrně ho odhrnul. Díval se do jejího bledého obličeje a najednou zatoužil vědět, jaké ta žena, tedy vlastně dívka, protože podle tváře jí nemohlo být víc než dvacet pět, měla oči. Jakou měly barvu, byly jasné nebo temné? Byla v nich radost ze života nebo zklamání? Kdo vůbec byla, než se stala vojákem a než se nechala zabít železcem, který on nastražil, čímž se stal za její smrt odpovědným?

Nikdy nikoho nezabil, takže ona byla první. Nemusel proto udělat víc, než natáhnout pružinu železce. Pocítil výčitky. Slabé, ale byly tam. Někde uvnitř, v místech, kde by mělo být svědomí.

Chtěl se o ní něco dozvědět. Alespoň to, jak se jmenovala. Možná to bude v těch deskách, které tak pevně svírala. Vzal ji za ruku a pokusil se uvolnit její sevřenou pěst. Marně. Zatlačil víc, prsty však stále zůstávaly nehybné. Pak ucítil na krku něco ostrého.

Otočil se. Dívka byla živá. Měla otevřené oči a on uviděl, že jsou modré a že v nich je život, i když pouze jeho zbytky, ale byl tam a on poznal, že ona mu nehodlá nic odpustit. V druhé ruce držela nůž, který vzala bůh ví kde a který mu teď přiložila na krk s takovou silou, že by stačil nepatrný závan větru, aby prořízl napjatou kůži. Tvář měla pevnou a odhodlanou.

"Nepatří ti to. Je to moje."

Nerozuměl jí. Byla to řeč, která byla té jeho podobná, ale ne dost.

"Nerozumím."

Dívka zaváhala. Zřejmě ji překvapilo, že muž mluví jinak než ona. Nůž ještě víc přitlačil a on ucítil, že mu po krku teče krev.

"Můj úkol. Musím to předat, rozumíš. Nesmím zemřít. Nesmím. Ještě ne."

Chtěl zakroutit hlavou na znamení toho, že jí nerozumí, že nechápe, co mu chce říct, pak si uvědomil, že by se sám podřízl, takže pouze znovu zopakoval své: "Nerozumím."

Dívka zamávala rukou ve které držela desky. Upozorňovala ho na ně, bouchla ho s nimi do hlavy.

"Je to důležitý. Důležitý!"

Pak byla pryč. Ruka s nožem spadla z jeho krku a dívka ztratila vědomí. Tvář měla smrtelně bledou, zřejmě z nedostatku krve. Znovu zavřela oči.

Seděl vedle ní a nehýbal se. Byl tak překvapený rychlostí toho, co se stalo, že ani nestačil mít strach. Dostavil se až teď. Roztřásly se mu ruce, zrychlil se mu dech. Dokonce se mu trochu zatočila hlava. Po krku mu stále stékal pramínek krve, rána však nebyla příliš hluboká. Utřel si ho do rukávu a další se už neobjevil.

Vstal a byl rozhodnut nechat dívku tam. Pak ale zatoužil znovu vidět její oči, ty modré oči, které ho tolik překvapili množstvím života, které v nich uviděl, že se rozhodl proti vlastnímu přesvědčení. Nenechá ji tady. Pokusí se ji zachránit, i když je už pravděpodobně pozdě a ani otec nebude rád, když přinese domů zraněného vojáka, navíc ženu a ještě k tomu nepřítele. Život je ale plný rozhodnutí, které odporují zdravému rozumu. Kdyby neměla ty modré oči, zemřela by s nohou v železci. Takhle, aniž by o tom věděla, obvázal její nohu, aby přestala krvácet, roztáhl železec a zajistil pojistku, opatrně ji i s jejíma deskama vzal do náruče a vykročil k domovu.

Šel rychle, ty oči ho popoháněly.

- 3 -

Jejich dům stál na louce u lesa. Bylo to jediné stavení v okruhu několika kilometrů. Lesem, který začínal za domem, vedla cesta do vzdálené, malé vesnice. Téměř nikdo tudy nechodil. Občas otec, když sešel dolů, aby prodal maso, které syn nalovil. Přestože kulhal a ke své chůzi nutně potřeboval hůl, nechtěl tyto cesty svěřit synovi. Nevěřil, že by se nenechal ošidit. Navíc se někde v skrytu duše obával, že by se syn jednoho dne nevrátil. Už dáno si všiml jeho touhy opustit rodinný dům a měl z toho strach. Sám by se tak vysoko v horách neuživil a kdyby chtěl přežít, musel by se přestěhovat dolů do vsi. Dům, který vlastnoručně postavil, by nikdy opustit nedokázal; raději by v něm zůstal a počkal si na smrt.

Syn, jemuž otec s nebožkou matkou vymysleli jméno Marek (to jméno mu otec skutečně dal, i když matka se toho nedožila), se zastavil na cestě za domem. Viděl dům i kouř, který vycházel z komína jako svědectví o otcově přítomnosti, a znovu zaváhal. Cesta mu nabídla východisko, které si až do této chvíle neuvědomil. Mohl by ženu snést do vesnice, kde by se o ni postarali. Tím by splnil svou lidskou povinnost a zbavil by se otcova hněvu. Zlost z toho, že sešel bez dovolení do vesnice, by byla určitě menší než to, co ho potká v okamžiku, kdy s ženou v náručí překročí práh jejich domu. Na druhou stranu to do vsi bylo přece jenom dost daleko a při stavu, v jakém žena byla, mu mohla v náručí kdykoliv zemřít. Navíc byla nepřítel a ve vesnici se mohli objevit vojáci.

Sklonil svou hlavu k její a ucítil na tváři slábnoucí dech. Vzduch vycházející z jejích úst, byl nepřirozeně horký. Noha už sice nekrvácela, přesto byla žena nebezpečně bledá. Jakoby v sobě už ani žádnou krev neměla. S myšlenkou, že možná nastal čas, aby se otci konečně vzepřel, vykročil k napůl zděnému a napůl dřevěnému domu.

S ženou v náručí si otevřel dveře pomocí nohy. Otec seděl u stolu a vyřezával novou lžíci. Starou včera zlomil, když ji v návalu vzteku hodil po Markovi. Příčina hádky nebyla důležitá. Otec měl prudkou povahu a k tomu, aby se rozzuřil, stačilo málo.

Udělal dva kroky do místnosti, zastavil se, opatrně se otočil a pomocí nohy dveře zavřel. Ozvalo se zaklapnutí zámku a otec zvedl hlavu. Jejich oči se setkaly. V Markových bylo odhodlání, v očích otce pouze překvapení.

"Chytila se do železce. Ztratila hodně krve."

Otec se stále nemohl vzpamatovat. Pomalu položil nedodělanou lžíci a prudkým pohybem smetl ze stolu odřezky. Druhou rukou nahmátl hůl, pomocí níž se zvedl.

"Je mrtvá?"

Marek zakroutil hlavou.

"Myslím, že ještě žije."

Otec popošel až těsně k němu. Hůl vydávala údery v pravidelném rytmu.

"Těla se musíme zbavit," řekl otec, jakoby Marková slova neslyšel.

"Ale ona žije," zopakoval Marek. Popošel k zastlané posteli a ženu na ni opatrně položil. Desky hodil na podlahu a otočil se zpět k otci.

"Zůstane u nás."

"Víš, co s náma udělají, když ji tady najdou?"

"Vím."

Trvalo chvilku, než se otec pohnul. Udělal několik pomalých kroků k Markovi a zvedl hůl. Chtěl Marka uhodit. Bití syna bylo pro něho věcí naprosto běžnou. Jenomže tentokrát se Marek bránil. Zvedl ruku a zachytil hůl ještě v nápřahu. Otec byl tak zaskočený, že si ani neuvědomil, jak mu ji Marek vytrhl z ruky. Marek odhodil hůl do vzdálenějšího kouta místnosti. S tupým úderem narazila na zeď.

Markova tvář byla těsně u otcovy. Když Marek promluvil, viděl, že sliny, které mu ve vzteku vylétávají z úst, dopadají na otcovu neoholenou bradu. Nevadilo mu to. Necouvl ani o krok.

"Zůstane u nás. Potřebuje pomoc."

Otec se díval do očí svého syna a to, co tam viděl, ho mátlo. Na tón, jakým s ním Marek mluvil, nebyl zvyklý. Od syna očekával pouze poslušnost a tohle k ní mělo zatraceně daleko.

"A vy se jí ani nedotknete," uzavřel Marek a kousek od otce ustoupil.

V místnosti nastalo ticho. Otec nechtěl promluvit jako první, neboť nevěděl, co by synovi řekl, a Marek už toho namluvil dost. Ten tichý, sedmnáctiletý chlapec se dnes odvážil něčeho, co mu ještě včera připadalo naprosto nemyslitelné.

Žena na posteli trochu zasténala. Marek se k sklonil a věnoval jí veškerou pozornost. Otec se otočil a pomalu přešel přes místnost. Bez hole se musel stále opírat o zeď. V rohu světnice se pomalu ohnul, rukou při tom tlačil proti zdi, aby neupadl, a druhou nahmatal hůl. Narovnal se a znovu se zadíval na syna, který byl k němu otočen zády. Pak jeho pohled sklouzl na hůl. Byla pevná a tlustá. Nakonec otevřel dveře a vyšel ven. Napůl vyřezanou lžíci nechal na stole.

- 4 -

Marek zraněnou ošetřil, jak nejlépe uměl. Vzpomněl si na svou první zlomeninu a na způsob, jakým mu ji tehdy léčil otec. Žena měla zranění horší. Její kost se vzpříčila a vylezla ven. Marek ji silou zatlačil zpět, dal celou nohu do dlahy, ránu vydesinfikoval kořalkou, kterou měli doma, a vše zavázal kusy prostěradla, které natrhal na dlouhé pruhy. Otřel ženě špinavou tvář a pokusil se jí do úst nalít trochu vody. Rty měla už úplně rozpraskané. Na okamžik přišla k vědomí a dvakrát polkla. Pak znovu omdlela.

Věděl, že mohl kost přiložit špatně, avšak jít do vesnice pro doktora se neodvážil. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Jestliže se mu podaří ženu zachránit, může později vyhledat lékaře sama.

Vojenské kalhoty jí rozstřihl nůžkami. Byly zalepené a špinavé od krve. Opatrně jí je sundal. Všiml si, že pod vojenskou bundou má ještě několik vrstev oblečení. Nadzdvihl ji a bundu z ní svlékl. Znovu ucítil na tváři její horký dech. Nikdy před tím neměl v náručí ženské tělo. Překvapilo ho množství příjemného tepla, které z ní sálalo. Mohlo to být horečkou zapříčiněnou zlomeninou nohy nebo nedostatkem krve, ale mohlo to být i naprosto přirozené; důkaz přítomnosti života a odhodlání bojovat za něj.

Opatrně jí sundal oba rukávy a bundu odhodil. Pod ní měla žena vojenskou košili zelené barvy. Cítil, že všechno její oblečení je nasáklé vlhkostí od toho, jak ležela v lese na zemi. Když jí teď přikryje dekou, zapaří se a zpotí. Bude lepší, když ji převleče do čistého.

Znovu nadzdvihl její tělo a košili opatrně sundal. Měla na sobě jakési bílé dámské tričko a pod ním podprsenku. Tričko bylo špinavé a zapocené. Těsně obepínalo tělo, takže si mohl prohlédnout všechny jeho křivky. Pocítil jakési neznámé vzrušení. Nevěděl přesně, co se s ním děje, nikdy před tím neviděl ženu, která by byla takhle málo oblečená, ale bylo to příjemné. Seděl vedle ní na posteli a díval se, jak bez hnutí leží, oči zavřené, dech nepatrně zrychlený. O něco později si uvědomil, že mu srdce začalo být prudčeji. Žena byla v jeho moci. Věděl to, mohl si sní dělat, co chtěl. Nemohla se bránit. Byla příliš slabá. Na chvilku zatoužil sundat z ní úplně všechno, podívat se, co pod oblečením schovává, odhalit všechna její tajemství. Žena byla mladá a svým zvláštním způsobem krásná. Na posteli vypadala křehce a zranitelně. Ucítil, že se mu v slabinách něco pohnulo. Byl to takový zvláštní, příjemný pocit.

Uslyšel, jak vrzly dveře. Otec se vrátil. Pomalu vešel do místnosti a jeho hůl začala opět vydávat pravidelné zvuky. Došel ke stolu a s námahou si sedl.

Marek na něj udiveně hleděl. Cítil, že ho otec přistihl. Věděl, že se na ženě nedopustil ničeho špatného, zároveň si byl jistý, že otec uhodl jeho myšlenky. Poznal to z toho, jak se na něj otec od stolu zadíval. Jakoby mu četl v duši. Pak se otec podíval na postel, na téměř nahou ženu, a usmál se. Takovým chápavým a výmluvným úsměvem. Marek věděl, že si otec celou situaci vykládá po svém, že si z náznaků udělal nesprávný závěr, a zastyděl se. Tváře mu polilo horko. Otec se odvrátil. Synovo začervenání si vyložil jako přiznání.

Marek se rychle otočil k ženě. Vzal deku a celou ji přikryl. Zvlhlé tričko na ní nechal. Chtěl vstát, ale ucítil, že ho žena chytla za ruku. Překvapeně si sedl. Žena měla otevřené oči, byly modré a byl v nich život. Stejně jako tam v lese. Její pohled byl jasný a pevný. I přesto, kolik krve ztratila, bylo Markovi jasné, že tato žena se nevzdá.

"Kde jsou desky?"

Znovu promluvila řečí, které Marek nerozuměl. Nechápavě pokrčil rameny. Žena se trochu nadzdvihla. Chtěla mu rukama něco ukázat, neměla ale tolik sil. Spadla zpět do postele.

"Desky."

Její hlas byl tentokrát slabší, téměř nezřetelný. Její oči se upíraly na Marka. Chtěly odpověď na svou otázku. Marek bezradně pokrčil rameny. Trochu vzdychla a její ruka sevřela Markovu dlaň pevněji. V očích se jí objevil hněv.

"Ptá se na nějaký desky."

Marek se podíval na otce. Ten stále seděl za stolem a vyřezával nedodělanou lžíci. Hlavu měl skloněnou, plně se soustředil na práci. Kdyby Marek neslyšel jeho hlas tak zřetelně a jasně, byl by přísahal, že otec vůbec nepromluvil.

Marek kývl hlavou, čímž chtěl dát ženě znamení, že ji pochopil. Trochu se na ni usmál. Ohnul se pod postel a vyndal desky. Jakmile je uviděla, usmála se, vztáhla po nich ruku a s vypětím všech sil a s trochou Markovy pomoci je zasunula pod polštář. Nepatrně se usmála, ale byl to spíš škleb. Oči se jí na okamžik rozzářily přítomností života, pak je zavřela a omdlela. Marek ji upravil deku a aniž by vědomě chtěl, pohladil ji po vlasech.

"Nikdo vám je nevezme."

- 5 -

Jakmile vstal z postele, uvědomil si, že má na zádech batoh se zabitými zajíci. Jejich dům měl pouze dvě místnosti. První byla kuchyní, pokojem a Markovou ložnicí, druhá patřila otci. Měl v ní všechny svoje věci, velkou manželskou postel, nad ní svatební fotku s nebožkou ženou. Marek do ní téměř nechodil; pouze když ho otec volal, protože se mu nechtělo vstávat. S jeho nohou to bylo rok od roku horší. Těsně po nehodě se zdálo, že bude v pořádku, pak se ale ozvaly bolesti a po pěti letech musel začít používat hůl. Už dvanáct let měl stejnou. Nikdy ji nezlomil, nikde ji nezapomněl. Když ji používal k tomu, aby Marka potrestal, dával velký pozor, aby se s ní něco nestalo. Hůl byla otci nejvěrnější družkou. Když mu zemřela manželka, žádnou jinou ženu si nehledal. Rozhodl se, že tady v horách zůstane s Markem sám.

Marek minul otce, který stále seděl u stolu. Sundal si batoh a vyndal z něj dva zajíce. Položil je na kuchyňský stůl. Otec se na ně ani nepodíval.

"Můžete je odnést do vesnice. Jsou sice jenom dva, ale zítra nikam nepůjdu. Musím se starat o ni."

Otcův nůž se prudce zařízl do měkkého dřeva. Odřezek vzlétl do vzduchu a snesl se na zem. Za ním další. Otec zrychlil svůj pohyb. Dřevo na betonové podlaze utvořilo malou hromádku. Pak najednou přestal. Položil nůž i lžíci a vzhlédl k Markovi.

"Chceš ji dostat? Máš na ni chuť?"

Marek nevěděl, co by řekl. Cítil, že mu tváře znovu rudnou. Považoval to za důkaz viny. Nic neudělal, ale cítil se, jakoby se dopustil toho nejhoršího zločinu. Otec věděl, co na něj platí. Marek byl od malička vychováván velmi přísně. Tresty v něm vypěstovaly bezmyšlenkovitou podřízenost. Nikdy otci neodporoval, vždy snášel jeho výkyvy nálady. Za to, co se stalo matce, měl vůči němu pocit viny a otec toho dovedl využít. Tou jedinou větou si syna obtočil kolem prstu. Stačilo říct, kdybys nebyl ty, byla by tu ona a Marek poslušně svěsil hlavu. Věděl, že otec má svým způsobem pravdu a neodvažoval se nad tou větou hlouběji přemýšlet. Nenapadlo ho, že by mohl otci říct, kdybys nebyl ty, byla by tu ona a věta by byla stejně pravdivá, jako když to otec říká jemu. Nedošlo mu, že otec má na smrti matky stejný podíl jako on. Samozřejmě tu bylo ještě kulhání. Za zranění vděčil otec podle svých slov také Markovi. Nikdy si nepřiznal, že to, co se tenkrát stalo, byla především vina nešťastné náhody.

Teď tu ale byla ona, zraněná žena v bezvědomí. Ležela v jeho posteli a byla skoro nahá. Na tváři stále cítil stopu jejího horkého dechu a v mysli si neustále promítal pohled na její ňadra, jejichž obrys zahlédl pod těsným bílým tričkem. Byla v jejich domě a on po ní toužil. Sám si nedokázal pocity, které v její blízkosti zažil, pojmenovat a proto se teď zlobil na otce, kterému se to podařilo tak jednoduchými slovy. Ano, chtěl ji. Chtěl se jí dotýkat, chtěl ji pohladit po vlasech. Něco takového cítil poprvé, vlastně ani přesně nevěděl, co to je, co se s ním děje, a o to víc ho uráželo, že o tom otec mluví. O něčem, co mělo být pouze jeho.

Rukama se opřel o stůl. Na jedné ucítil ztuhlou srst zabitého zajíce a trochu ucukl. Stále mlčel.

Otec viděl, jak jeho slova na syna zapůsobila. Byl rád, alespoň mu mohl vrátit tu malou vzpouru s holí. To by si syn k otci dovolovat neměl.

Otci bylo jasné, co s Markem udělá pohled na téměř nahou ženu. Celých sedmnáct let držel syna nahoře v kopcích. Do vesnice ho s sebou vzal párkrát a od jejich posledního společného sestupu uplynulo víc než pět let. Sem nahoru nikdo nechodil, takže tahle dívka byla rozhodně první ženou, kterou po tak dlouhé době Marek uviděl. Muselo to na něj zapůsobit. Byl to normální kluk a bylo mu sedmnáct. Otec cítil, že přítomnost ženy, by mohla v Markovi probudit něco, co by se v konečné fázi mohlo obrátit proti němu. Žena mohla v Markovi rozdmýchat plamínek touhy po opuštění rodinného domu. A jestli s tím otec něco neudělá, mohl by se plamínek změnit v oheň a ten přerůst v nekontrolovatelný požár.

Otec cítil, že by měl synovi ukázat, že o jeho chtíči ví, že do něj vidí, že před ním nic neutají. Chtěl Marka donutit, aby se za své přirozené pudy styděl a aby za ně vinil ženu. Věděl, že přimět ho, aby se ženy zbavil hned, už v jeho silách není. Marek ji viděl a chtěl ji. Kdyby znal to slovo, určitě by tvrdil, že se zamiloval. Nevěděl jistě, jestli to, co dělá, bude mít úspěch, ale podle toho, jak se Marek tvářil, nabyl přesvědčení, že je na správné cestě.

"Doufám, že zbyde i na mě."

Markovi se tvář zkřivila odporem. Představa, že by se otec dotkl svýma mozolnatýma, velkýma rukama zraněné ženy, v něm vyvolala nával vzteku. Zároveň pocítil i jistou bezmoc. Věděl, že když bude otec chtít, dostane ji. On mu v tom těžko zabrání. Navíc otec rozuměl její řeči. Mohl s ní mluvit, kdežto on ne.

Prudce došel ke stolu. Otec se ani nepohnul. Ve tváři mu pohrával mírný, provokativní úsměv. Marek stál, takže viděl otce ze shora. Byl mu odporný.

"Ani se jí nedotknete."

Marek ucítil, že mu po tváři stékají slzy. Styděl se za ně, ale nemohl s nimi nic dělat. Zahanbeně vyběhl ven. Cvaknutí dveří zaniklo v hlasitém otcově smíchu.

- 6 -

Kdykoliv měl trochu času, vyšel na nejvyšší kopec, který byl od jejich domu vzdálen půl hodiny chůze. Na vrcholu, který byl pokryt velkými borovicemi, se zastavil pod nejvyšší z nich. V její koruně měl svůj úkryt, místo, odkud se mohl podívat na krajinu, do které se nikdy nedostane, místo, o kterém neměl jeho otec ani tušení.

Ten den mu cesta na vrchol netrvala ani patnáct minut. Vztek ho nutil běžet. Cítil, že kdyby zpomalil, znovu by se mu na tváři objevily slzy.

Zastavil se až po velkým kmenem. Větve, po kterých lezl nahoru, začínaly dva metry nad zemí. Musel obejmout strom, zapřít se nohama a pomalými posuny se dostat tak vysoko, aby na první z nich dosáhl. Pak už to šlo hladce. Borovice měla větve husté a pevné. Lezlo se po nich skoro tak, jakoby šel po schodech.

V koruně, v části, kde se větve rozestupovaly, měl přibitá dvě prkýnka. To byla jeho sedačka. Nic jiného nepotřeboval. Když si na ně sedl a zadíval se na vzdálené kopce, které se postupně měnily v nížinu, na všechno zapomněl. Na otce, hůl i ty proklaté pasti, které s příchodem války začal v lese pokládat.

Prkýnka byla přibytá tak, že když si na ně sedl, mohl se pohodlně opřít o kmen. Někdy vydržel bez hnutí sedět i několik hodin. Výhled na vysněnou krajinu a myšlenky na útěk od otce mu dávaly možnost odpoutat se od reality. V koruně staré borovice se cítil svobodný.

Trochu zadýchaný vylezl nahoru a posadil se. Den teprve začínal. Pasti chodil vybírat za úsvitu, takže teď mohlo být něco kolem deváté hodiny. Nebe bylo jasné a slunce začínalo hřát. Čekal je další krásný, podzimní den. Viditelnost byla výborná. Jakmile se opřel o kmen stromu, zálibně se zahleděl na obzor. Znal to místo zpaměti. Mohl kdykoliv zavřít oči a popsat výhled, který mu umožňovaly rozestoupené větve. Pokaždé však objevil nějaký detail, který mu před tím unikl. Někdy to byl vyčnívající strom, jindy odlesk od hladiny rybníka. Nedávno si všiml pohybujícího se sloupce kouře. Věděl, že existuje vlak, na vlastní oči ho ale nikdy neviděl.

Z dálky k němu znovu dolehlo dunění děl. Přicházelo ze strany, na kterou neviděl. Intenzita zvuku byla stále stejná. Fronta se zřejmě nepohybovala. Vojska stála na místě. Zákopy mohly být tak pět kilometrů daleko. Kdyby viděl z borovice na druhou stranu, určitě by mohl pozorovat jednotlivé výbuchy, které zvedaly do vzduchu hromady hlíny a prachu.

Chtěl zapomenout na to, co se stalo dnes ráno. Stále se ale nemohl odpoutat od vzpomínky na zraněnou ženu a na otcův posměšný škleb. V takových chvílích toužil být od domu co nejdál. Dalekohled doma neměli, pouze jednou ve vesnici mu ho půjčil jeden ze sedláků, takže byl odkázán pouze na své ruce. Zkroutil prsty tak, aby mu vytvořily jeho napodobeninu, a přiložil si je na oči. Pravděpodobně to byl klam, ale jemu se opravdu zdálo, že se vzdálená krajina přiblížila. Měl ji na dosah ruky. Stačilo tak málo. Slézt ze stromu, vytyčit si směr a jít a jít. Nezastavovat se, pořád rovně, neuhýbat vlevo ani vpravo, jít a jít, pryč z těhle kopců.

Ale copak mohl? Možná včera, když byl s otcem doma sám, ale i tehdy by se neodhodlal. Muž, který ho tak často trestal, byl přece jenom jeho otec. A kdyby nebylo Marka, měl by tu otec manželku a nekulhal by. Dokázal by se o sebe postarat sám. Nepotřeboval by cizí pomoc a určitě by Markovi dovolil odejít. Jenomže kdyby s nimi byl i Marek, nebyla by tam matka a otec by kulhal. Byl to začarovaný kruh, z kterého se nemohl vymotat.

Sundal ruce z očí. Cítil, že pohled na vzdálenou krajinu, mu vrátil rozvahu a klid. Mohl se zase soustředit na své myšlenky.

Nechtěně si vybavil svlečenou ženu na své posteli a znovu ucítil ono něco ve svých slabinách. Dostal strach z toho, co všechno se mezi tím mohlo u nich doma stát. Co když otec odešel do vesnice se zabitými zajíci a žena potřebovala pomoc? Co když začala znovu krvácet? Vzpomněl si na otcova slova, kterými mu nařizoval, i přesto, že věděl, že žena není mrtvá, aby se zbavil jejího těla, a po zádech mu přeběhl mráz. Ublížil jí?

Idyla dnešního rána byla narušena. Jak mohl tak nerozvážně odejít? Nechat ji tam samotnou?

Zvedl se a co nejrychleji začal lézt dolů. Výhled na krajinu se mu zavřel a on zůstal odkázán pouze na svou paměť. S vědomím toho, že dnes ve svém zamilovaném výhledu nic nového neobjevil, spěchal domů.

- 7 -

Bolest byla tím prvním, na co si vzpomněla. Druhá vzpomínka jí připomněla, že neví, kde má své desky. Otevřela oči. Uviděla prázdnou místnost, uprostřed níž stál stůl a čtyři židle. U stěny, v místech kde se pravděpodobně vařilo, leželi u dřezu dva zajíci. Oba byli mrtví.

Cítila se slabá a unavená. Nevěděla, kde je, ani jak se sem dostala. Poslední, na co si pamatovala, byl tmavý les a pak bolest v noze. Vlastně ano, něco se jí stalo s pravou nohou. Zkusila s ní pohnout. Tělem jí projelo ostré bodnutí bolesti. Zadržela výkřik. Pamatovala si to dobře. V lese šlápla do něčeho, co jí nohu zlomilo. Ale jak se dostala sem? Kdo jí sem donesl? A kde jsou její desky?

Uvědomila si, že je téměř nahá. Neměla kalhoty, její bunda i košile byly také pryč. Někdo ji musel svlékat. Zastyděla se a zčervenala. Byla snad úplně nahá? Viděli ji? Nevěděla, kdo ji sem donesl, ale pomyšlení, že ležela nahá a někdo si ji prohlížel, ji přivádělo do rozpaků.

Matně se jí vybavila vzpomínka na jakéhosi mladého chlapce, kterého viděla v lese. Zachránil ji on? Donesl ji sem? Zkusila si vzpomenout, ale vše, co se odehrálo po chvíli, kdy jí železec přerazil nohu, bylo zahaleno neprostupnou mlhou.

Někde za sebou uslyšela pravidelné údery. Chtěla se za zvukem otočit, bolest jí to nedovolila. Musela zůstat ležet na zádech s hlavou otočenou do stropu, do zdi, nebo do místnosti, kde její pohled upoutávali zabití zajíci. Raději oči znovu zavřela.

Údery se přiblížily. Teď je slyšela těsně za sebou. Zvuk ji minul, přesunul se do místnosti a ona uslyšela, že údery doprovází sípavý dech unaveného člověka.

Je to nepřítel? Chytili ji? Proč ještě není mrtvá? Asi potřebují vysvětlit obsah desek. Ale copak ty tajné dokumenty někdy viděla? Mohla jim ona rozumět? Byla přece jenom posel. Nic víc.

Otevřela oči, ale pouze tak, aby ona viděla a člověk v místnosti to netušil. Dívala se na místnost přes řasy. Musela ještě trochu natočit hlavu. Pohybovala s ní opatrně, aby nevydala žádný zvuk, který by na ni upozornil.

Na druhém konci místnosti stál člověk a rozhodně to nebyl onen mladík, na kterého si matně pamatovala. Vedle sebe měl opřenou hůl. V ruce držel jakousi tašku, nebo spíš tlumok a druhou dával dovnitř zajíce. Pak tašku zavázal, hodil si ji přes rameno, vzal hůl a rozešel se ke dveřím. Konečně pochopila, od čeho je ten pravidelný zvuk.

Ten člověk byl starý a mohutný. Viděla jeho velké ruce a znovu dostala strach. Tvář měl neoholenou. Strniště vousů bylo stejně šedivé, jako jeho neučesané vlasy. Oblečení měl zašlé a na několika místech špinavé. Hůl, o kterou se při kulhavé chůzi opíral, byla tlustá a pevná.

Svlékal ji snad on? Dotýkal se jí těma rukama? Pouhá představa svého nahého těla, které leží před tímto mužem, ji naplnila odporem. Znovu zčervenala.

Muž došel ke dveřím. Neodvažovala se pohnout. Zatím se zdálo, že ho její přítomnost nezajímá. Doufala, že otevře dveře a odejde. Mohla by se potom pokusit dostat se pryč. Ten člověk vypadal nebezpečně a ona mu v této chvíli byla nepochybně vydána na milost. Kdyby ji chtěl zabít, už by to udělal. Mohl jí ale také udělat něco jiného. Něco, co by pro ni bylo horší než smrt.

Muž se na ni otočil. Cítila, že ji provrtává pohledem. Pevně zavřela oči. Kdyby se dívala ještě chvíli, určitě by to na ni poznal. Údery hole se znovu ozvaly. Přibližovaly se. Chtěla otočit tvář ke zdi, ale neodvažovala se pohnout. Byl hrozně blízko.

Ucítila na tváři jeho dech. Musel se k ní sklonit. I když ho neviděla, cítila, že si ji zblízka prohlíží, že čeká na nějaký náznak toho, že je při vědomí. Zadržela dech, ale pak si uvědomila, že i to by ji mohlo prozradit. Dalo jí velkou práci, aby ten první nádech nebyl moc hlasitý.

Do nosu ji štípl slabý zápach, který z něho vycházel. Bylo v něm trochu kořalky, trochu zatuchlosti a vlhkosti a trochu stáří. Možná tam bylo ještě něco, ale to se neodvažovala pojmenovat.

Trvalo to ještě okamžik, pak se ozval první úder, pak druhý, za chvíli klaply dveře a za další chvíli se odvážila pomalu a nenápadně otevřít oči. Místnost byla prázdná. Muž byl pryč.

Ještě několik minut se nehýbala, jakoby se obávala, že se muž vrátí a když ji přistihne při vědomí, ublíží jí. Po půl hodině si byla téměř jistá, že definitivně odešel. Otevřela oči úplně. Venku byl slunný den. Světlo přicházející oknem ozařovalo celou místnost. Mohla si ji prohlédnout do všech detailů. Těsně u postele objevila svoje oblečení. Viděla, že kalhoty jsou rozstřižené, bunda i košile vypadaly v pořádku. Pokusila se na ně dosáhnout, bolest v noze ji ale přinutila lehnout si zpět na záda. Když bude chtít utéct, bude ji to nesnesitelně bolet. Navíc stále ještě neví, kde má svoje desky. Bez nich odejít nemůže. Jejich obsah je příliš důležitý, než aby padl do rukou nepřátelům. Rozhodla se, že zůstane ležet. Možná se znovu objeví mladík z lesa a pomůže jí. Cosi v skrytu duše jí říkalo, že to byl on, kdo ji sem donesl, a hlavně, že to byl on, kdo ji svlékl a kdo ji viděl obnaženou. Před ním by se styděla rozhodně méně, než před tím starým mužem, jehož pach a blízkost stále cítila.

Nehybnost a ticho trvaly téměř hodinu. Nevěděla to přesně, neboť hodinky neměla, přesto se jí ta doba zdála jako věčnost. Musela ležet na zádech, pohnout se mohla minimálně, jinak se okamžitě dostavila bolest.

Od první chvíle, kdy naplno otevřela oči, si uvědomovala, že má žízeň a že potřebuje na záchod. Dvě věci, které byly za normálních okolností běžné a samozřejmé, jí nyní připadaly jako naprostý přepych. Cítila, že má rozpraskané rty. Snažila si je zvláčnit slinami, ale už se jí žádné nedělaly. Potřeba dojít si na záchod se stupňovala stejně jako žízeň. V místech, kde měla močový měchýř, se jí uhnízdila slabá, pichlavá bolest. Kdykoliv se pohnula, bolest o něco málo zesílila.

Na stropě si našla malou skvrnu a tu po celou dobu hypnotizovala očima. Doufala, že se jí podaří usnout. Spánek by jí přinesl zapomnění, jak na žízeň tak na plný měchýř. Marně. Od určitého okamžiku už nemohla myslet na nic jiného. Dokonce i žízeň ustoupila. Pichlavá bolest v dolní části břicha přehlušila i bolest nohy. Snažila se zatlačit kolena co nejvíc k sobě, aby zabránila samovolnému spuštění moči. Kdyby se jí něco takového stalo, musela by ležet v mokré posteli a čekat, než někdo přijde. Ta představa ji odpuzovala.

Těsně před tím, než se to stalo, si uvědomila, že skvrna na stropě se rozmazává a že jestli s tím něco neudělá, omdlí. Jakmile by upadla do bezvědomí, určitě by jí svěrače v měchýři povolily. Nesmím, nesmím, stále si to opakovala, nicméně pocit, že jí vědomí uniká, sílil. Musela ztratit hodně krve, takže se teď cítila slabá a bezvládná. Skvrna na stropě se rozmazala ještě víc. Celou místnost zalila jakási bílá mlha. Nesmím, nesmím, pořád dokola to jedno slovo. Měla silnou vůli, ale slabost z nedostatku krve byla silnější. Pak uslyšela za dveřmi domu kroky. Někdo k nim došel a zastavil se, jakoby poslouchal, co se uvnitř děje.

Jenom ať to není ten starý; ta myšlenka ji přivedla zpět k vědomí. Ať je to ten mladík, prosím.

Dveře se otevřely a do místnosti vešel Marek. Opatrně nakoukl, jakoby čekal, že se otec schovává a jakmile vejde dovnitř, udeří ho. Místnost byla až na ženu prázdná.

"Konečně."

Marek se podíval na ženu. Slovu, které řekla, nerozuměl, ale v tónu, jakým ho vyslovila, byla slyšet naděje a úleva. Rychle k ní popošel. Stále měl strach, že jí otec v jeho nepřítomnosti ublížil.

Žena měla rozpraskané rty a v obličeji napjatý výraz. Žádnou stopu po zranění neviděl. Oddechl si.

"Potřebuju na záchod."

S hlasu byla slyšet prosba. Žena po něm něco chtěla, on ale nevěděl co. Pokrčil rameny a zakroutil hlavou.

"Nerozumím."

Snažil se na ženu mile usmát, ale zdálo se, že si toho vůbec nevšimla. Ještě víc se zamračila.

Teď, když s ním mluvila, se jí vybavila celá vzpomínka na zážitek v lese. Vzpomněla si na nůž, který mu dala na krk i na to, jak ho bouchala deskama. V neposlední řadě si uvědomila, že jí nerozuměl. Jeho řeč byla té její podobná, ale ne dost. Když jí nerozuměl v lese, nebude jí rozumět ani tady. Jistota té myšlenky ji zasáhla takovou silou, že málem vykřikla. Jak mu to mám říct? Jak?

Rozhodla se pro poněkud ponižující způsob. Začala rukama ukazovat na svůj klín a občas se chytla za břicho. Hrozně jí to bolelo, ale stud před Markem byl silnější. Musí to vydržet. Musí.

Marek hleděl na ženu, která si rukama ukazovala na klín, svírala nohy a zavírala oči. Pořád dokola opakovala jedno slovo, které znělo podobně jako "záchod." Pak konečně pochopil. Ona musí na záchod. Usmál se a přikývl na znamení, že rozumí. Ona mu úsměv oplatila. Byla v něm úleva tak silná, že ho to dojalo.

Opatrně odhrnul deku a snažil se nedívat na prsa, která se jí jasně rýsovala pod tričkem. Všimla si jeho studu a zakryla si je rukama. Chtěl ji opatrně vzít do náruče a donést před dům, kde měli postavený záchod. Sotva ji trochu nadzdvihl, sykla bolestí a ruce, kterýma se ho chytla kolem krku, mu prudce zaryla do zátylku. Položil ji zpět a pokrčil rameny.

Žena se rozhlížela po místnosti. Nakonec ukázala na hliněnou misku. Marek přikývl, vstal a misku donesl. Žena ji vzala do ruky, pak zaváhala a ukázala na deku, která byla na druhé straně postele. Marek se pro ni natáhl, ženu přikryl a když stále váhala, pochopil, že má vstát a otočit se.

Za okamžik uslyšel proud moči, kterou žena s úlevou vypouštěla do hliněné misky. Tváře mu jenom hořely. Uvědomoval si, že je svědkem něčeho, co by vidět nebo jenom slyšet rozhodně neměl. Již potřetí ten den ucítil ten neznámý, příjemný pocit ve slabinách.

Zvuk ustal. Marek ještě chvíli počkal, pak se otočil. Žena byla stejně červená jako on. Stydlivě se na něj usmála a on jí úsměv oplatil. Vzal si od ní plnou misku a chtěl ji dojít vylít. Žena ho pohledem zadržela.

"Děkuju."

Přikývl na znamení, že pochopil, a vyšel ven.

Zůstala sama. Pohledem se vrátila na malou skvrnu na stropě. Zdála se jasnější a zřetelnější. Žena cítila, že má žízeň, že by se měla něčeho napít, ale boj s močí ji natolik vyčerpal, že než se Marek vrátil, skvrna na stropě se jí začala rozmazávat, nejprve pomalu a pouze na okrajích, pak víc, až se stala zcela nezřetelnou. Místnost ztmavla a žena upadla do bezvědomí.

- 8 -

Otec se vrátil večer. Marek se během celého dne nehnul na krok z domu. Seděl u postele a pozoroval ženu. Čekal, jestli se znovu probere. Asi dvakrát se jí pokusil zvlhčit rozpraskané rty. Podruhé otevřela oči, usmála se na něj a několikrát polkla. Večer Marek uvařil polévku. Domníval se, že nic jiného nebude schopna sníst. Kdyby nejedla nic, její stav by se zhoršil.

Otec vešel do domu v okamžiku, kdy Marek sundával hrnec z plotny sporáku. Z chůze do vesnice byl vyčerpaný, takže si okamžitě sedl na židli. Tašku hodil na stůl.

"Něco bych snědl."

Marek vzal talíř a nalil otci polévku. Vyndal lžíci a všechno mu podal. Ze spižírny donesl ještě chleba, který před dvěma dny upekli. Vedle domu byl malý chlév, ve kterém měli dvě kozy. Jejich mléko pili ke všemu. Otec si ho nalil ze džbánu do sklenice. Pustil se do jídla. Marek si všiml, že na ženu se ani jednou nepodíval.

Otec sáhl do tašky a vyndal malou krabičku. Podal ji Markovi.

"Koupil jsem to od jedný ženský ve vsi. Řekl jsem, že sis zlomil nohu. Poradila mi, abych ti ji tímhle potíral. Rychlejc se to hojí."

Marek na něj nevěřícně hleděl. Nevěděl, jestli si z něj otec nedělá legraci. Kdo ví, co v té krabičce je.

"Ber, nebo nech bejt."

Otec položil krabičku na stůl a dál se věnoval jídlu. Na Marka se už nepodíval.

Marek chvíli nehnutě stál. Nemohl se rozhodnout. Pak opatrně přistoupil ke stolu, vzal krabičku a otevřel ji. Uvnitř byla nažloutlá mast, která trochu páchla. Marek si matně vzpomněl, že něčím podobným ho otec jednou léčil. Mělo by to tedy být v pořádku.

"Děkuju."

Vzal krabičku, židli a talíř polévky a přisedl si k posteli. Sklenici s vodou měl postavenou na zemi. Zvedl ji a znovu ženě navlhčil rty. Trochu pootevřela ústa a naprázdno polkla. Pak otevřela oči. Marek jí ukázal vodu a ona přikývla. Opatrně jí přiložil sklenici ke rtům a žena se napila. Marek zvedl talíř s polévkou. Žena chvíli váhala, pak přikývla. Marek ji podal lžíci. Uchopila ji do ruky, ale hrozně se jí třásla. Vrátila lžíci Markovi.

Otec seděl za stolem a nerušeně večeřel. Polkl sousto, zajedl ho chlebem a s chutí zapil kozím mlékem.

Marek nabral lžíci polévky a opatrně ji přiložil ženě ke rtům. Zkusila polévku polknout, většina jí ale stekla po bradě. Marek rychle vstal, došel pro hadr, do kterého si s otcem utírali ruce, a polévku ženě otřel.

"Budete si muset sednout."

Žena pokrčila rameny. Marek se ohlédl na otce, zda mu nepomůže. Otec nezvedl hlavu. Doprošovat se Marek nechtěl. Pomocí gestikulace ukázal ženě, že by si měla sednout. Přikývla a s nadějí se na něj zadívala. Přece nečeká, že si sedne sama?

Marek chvíli váhal. Nechtěl se ženy před otcem dotýkat, nechtěl ji ani odhrnovat deku. Z truhlice s povlečením vyndal náhradní polštář a zasunul ho ženě pod hlavu a kousek zad. V této poloze se jí jedlo lépe. Snědla skoro celý talíř a na závěr se ještě napila. Bledost z tváře se jí pomalu vytrácela. Získávala zdravější barvu. Přesto každou chvíli zatínala zuby, jak ji noha bolela. Nemusela s ní hýbat, aby zranění cítila. Ozývalo se samo a bez přestání.

Když spolkla poslední lžíci, naznačila Markovi, že už má dost. Usmála se na něj a poprvé se jí úsměv objevil i v modrých očích. Marek cítil, že červená.

"Kde jsou moje desky?"

Marek jí nerozuměl, ale slova mu připadala povědomá. Ukázal pod polštář. S námahou tam sáhla rukou a když nahmátla desky, usmála se ještě víc. V obličeji se jí objevila krása, která zraněním zmizela. Marek se musel ovládnout, aby ji znovu nechtěně nepohladil po vlasech.

Rychle se zvedl a odnesl talíř, lžíci i skleničku. Cestou si všiml, že pod postelí stále leží její oblečení a vrátil se pro ně. Ukázal jí košili, bundu a naznačil, že potřebují vyprat. Z kalhot vyndal pásek s nožem a položil ho pod postel. Z jeho gest pochopila, že kalhoty opravit nepůjdou a přikývla na souhlas s jejich vyhozením.

"Jsi hodný."

Otec se u stolu trochu usmál a Marek si toho všiml. Nevěděl, co žena řekla, ale stejně se zastyděl.

Když všechno uklidil, vrátil se k ženě s mastí. Chtěla si k ní přičichnout, než dovolila, aby jí nohu namazal. Otec už také dojedl. Otočil se na židli, aby viděl na postel.

"Ženská říkala, že zlomená noha má bejt v klidu. Nejlíp by prej bylo, na něco ji zavěsit."

Marek zaváhal. Bude muset ženě odkrýt deku a odhalit její nahé nohy. Věděl, že se bude před otcem červenat, a bylo mu to nepříjemné. Na okamžik zaváhal, jestli tohle všechno má za potřebí. Jestli není chyba v té ženě. Vycítila jeho pochybnosti, ale nijak mu situaci neulehčila. I jí byla přítomnost otce nepříjemná.

Sedl si tak, aby otec viděl co nejméně. Opatrně odhrnul deku z nohou. Pomalu začal odmotávat kusy prostěradla. Každý sebenepatrnější pohyb nohy ženu nesnesitelně bolel. Konečně bylo dole. Co nejjemněji sundal dlahy. Objevila se poraněná kůže.

Rána vypadala ošklivě. Železec svými zuby roztrhl kůži na mnoha místech. Trhlina po zpříčené kosti byla celkem velká a plná zaschlé krve. Marek se naposledy podíval na ženu. V obličeji byla smrtelně bledá. Ruce měla pevně zatnuté do deky. Oči raději zavřela.

Nabral si trochu masti na prsty a začal ji roztírat po noze. Cítil, jak se žena chvěje.

"Už to bude, už to bude."

Věděl, že mu nerozumí, ale snažil se dát do hlasu co nejvíc naděje a klidu. Nepomohlo to. Žena se chvěla stále víc. Bolest nad ní vítězila.

Naposledy nabral mast a potřel tržnou ránu od kosti. Žena tlumeně vykřikla a omdlela. Hlava ji spadla na stranu.

Marek zavřel mast. Byl celý zpocený. Cítil vinu za ženinu bolest. Ruce se mu trochu třásly. Opatrně přiložil dlahy a vzal prostěradlo, aby nohu obvázal. V tom okamžiku ucítil ze zadu na krku otcův dech. Ohlédl se. Otec se tyčil nad ním a prohlížel si zranění. Jeho pohled sklouzl výš na ženina bílá stehna.

"Hezký nohy, nemyslíš?"

V tu chvíli by Marek nejraději vyběhl z domu a nechal ženu tak, jak byla. Pak se přece jenom překonal a dokončil svou práci. Tváře mu jen hořely. Nechtěl se na její stehna dívat, ale nemohl si pomoct. Jakoby k nim otec svými slovy jeho pohled připoutal. Když se naklonil, aby provlékl prostěradlo pod nohou, zahlédl lem jejího spodního prádla. Něco se začalo dít v jeho v slabinách.

Udělal poslední uzel a rychle vstal. Otec už zase seděl u stolu. V ruce držel klubko provazu.

"Dojdi pro kladivo a nějakou skobu. Natlučem ji do stropu a nohu jí na to zavěsíme."

Marek se na okamžik zamyslel, pak přikývl a odešel.

Trvalo jim to hodinu. Marek natloukl skobu, otec přivázal provazy na rovné prkýnko, to podsunuli pod ženinu zraněnou nohu, zvedli ji a provazy přivázali ke skobě. Marek vyndal ženě druhý polštář, aby se jí pohodlněji leželo. V obličeji byla stále bledá, ale výraz napětí a bolesti zmizel. Mast začala účinkovat.

Zavěšená noha nebyla přikrytá. Marek upravil deku, aby bylo vidět pouze zavázanou část. Otec ho od stolu s úsměvem pozoroval.

"Doufám, že budeš spát tady. Kdyby v noci něco potřebovala."

Otec se zvedl a kulhavou chůzí odešel do svého pokoje. Když míjel syna, usmál se na něj.

"Hezkou noc."

Zavřel za sebou dveře. Marek zůstal se ženou sám.

- 9 -

Dny, které následovaly, si byly velmi podobné. Žena se uzdravovala pomalu, většinu dne prospala nebo znovu upadala do bezvědomí, i když stále méně a méně. Marek jí dával pít a speciálně pro ni vařil lehká jídla. Každý den jí dvakrát převazoval nohu, přičemž poraněné místo vždy natřel mastí od otce. Zdálo se, že opravdu účinkuje. Kůže se začala zacelovat a po infekci nebyla ani stopa. Marek si však nebyl jistý, zda kost srůstá dobře. Pouhým okem to poznat nemohl a vlastně by to nepoznal ani kdyby mu dovolila na nohu sáhnout. Každý dotek ji nepřestával nesnesitelně bolet.

Vždy, když potřebovala na záchod, použila gesto, které jí poprvé připadalo směšné a ponižující, které ale s odstupem času začala považovat za vhodné a svým způsobem i roztomilé; pokaždé, když potřebovala na záchod, ukazovala si na klín. Marek se sice stále červenal, ale už nikdy tak silně jako poprvé. Jejich malý rituál vyžadoval naprosté soukromí. Neodehrál se nikdy za přítomnosti otce. Žena čekala na chvíle, kdy zůstávala s Markem v domě sama.

Marek byl chováním otec překvapený. Čekal by, že mu bude nadávat, že ho bude trestat, že mu bude přítomnost ženy co nejvíce znepříjemňovat, ale nic takového se nedělo. Otec se uzavřel do sebe a začal opravovat výběh pro kozy. Dělal práci, která byla určena pro Marka, a ani slovem se o tom nezmínil. Pouze jednou, zrovna když Marek vynášel po ženě plnou misku, se střetli před domem.

"Vím, že se ti líbí a že se jí jenom tak nezbavíš. Chápu tě. Seš mladej a potřebuješ to."

Otcova slova vyvolala v Markovi stud. Svěsil hlavu a jeho pohled upoutala plná miska. Rychle ji schoval za záda.

"Chci jen jedno. Jakmile bude moct chodit, vypadne. Není to bezpečný a já se kvůli ní a tvýmu chtíči nenechám zastřelit. Jasný?"

Otec se díval na Marka přísně, neuhnul očima a doufal, že dosáhl svého. Zdálo se, že se Marek za svoje city skutečně stydí a že za ně viní nemocnou ženu.

"Dobře," řekl Marek. Popošel od otce, vylil misku a ještě stále červený se vrátil do domu.

Otec měl svým způsobem pravdu. Marek se za své city k ženě skutečně styděl, ale nikoliv před ní. Jenom v případě, kdy byl otec s nimi v místnosti, upadal do rozpaků a vinu připisoval nemocné. Když byli sami, postupně se uvolňoval a snažil se se ženou navázat kontakt. Překážka rozdílných jazyků byla velká, ale ne nepřekonatelná.

"Já jsem Marek," řekl Marek a ukázal na sebe, aby pochopila. Zopakoval své jméno.

"Marek."

Přikývla, jako že rozumí.

"Já jsem Marta," řekla ona a také své jméno zopakovala.

Na znamení seznámení si podaly ruce. Její dlaň byla vlhká od potu a stisk nebyl zrovna nejpevnější. Ztráta krve a bolest nohy ji oslabily natolik, že ani po pěti dnech nebyla ještě zcela při síle.

Jestliže se Marek v první chvíli obával, že by otec ženě ublížil, nechal se v tomto směru ukolébat otcovým nezájmem. Kdykoliv byl otec doma, a to bylo poměrně často, dělal, jakoby tam žena nebyla. Nedíval se na ni, nemluvil o ní. Pouze když byl s Markem sám, neodpustil si narážky na synovu sexualitu. V takových chvílích připadal otec se svým stářím, neoholenou tváří a pachem zatuchlosti, který z něho vycházel, Markovi odporný.

Marek se staral nejen o ženu ale i o chod domácnosti. Zásoby jídla se jim brzy ztenčily a Marek musel znovu začít chodit do lesa. Večer pokládal pasti a ráno je chodil vybírat. Když něco ulovil, otec přerušil práci na výběhu a sešel s úlovkem do vesnice, kde potají vyměnil zabitá zvířata za potraviny, které potřebovali nahoře v kopcích. Byla válka a všeho bylo málo. Navíc museli živit místo dvou krků tři. Vždy, když Marek odcházel do lesa, obával se, že pasti budou prázdné. Kdyby měl otec hlad, kdyby poklesla jeho už tak dost malá životní úroveň, byl by schopen ženu vyhnat nebo udat.

Kdyby se otec choval k Martě agresivně, nikdy by ji Marek samotnou nenechal. Stále si vyčítal svůj útěk prvního dne, kdy se nechal otcem vyprovokovat. Otec byl vůči Martě lhostejný, z čehož Marek nabyl přesvědčení, že jí od něj nebezpečí nehrozí. Odcházel do lesa klidný a domů nechvátal. Úmyslně se nikde nezdržoval, ale jeho chůze měla k běhu daleko. Byl tedy velmi překvapen, když se jedno ráno vrátil domů o něco dřív než obvykle a našel otce v místnosti s Martou. Na jeho přítomnosti by nic divného nebylo, ale otec neseděl na svém místě. Přendal si židli těsně k posteli a zálibně si Martu prohlížel.

Marta ještě spala. Deku měla trochu odhrnutou. Její kraj končil přesně na prsou. Na sobě měla stále to bílé, upnuté tričko, které tělo přesně kopírovalo. Světlé dlouhé vlasy jí volně splývaly podél tváří, kterým se vrátila růžová barva. Zdravá noha vykukovala z pod deky. Ne celá, pouze část bílého stehna, jak ji měla pod dekou pokrčenou. Otec svíral svou hůl oběma rukama. Jemně a zálibně ji třel.

Když Marek otevřel dveře, vytrhl se ze svého zamyšlení a otočil se na syna. Marek byl tím, co viděl, zaskočený. Zůstal stát ve dveřích. Otec se naposledy podíval na Martu a vstal. Vrátil židli na místo a když procházel kolem stále mlčícího Marka, zastavil se.

"Jsem snad taky chlap, ne?"

Vyšel před dům a začal pracovat.

- 10 -

Marta se rychle uzdravovala. Noha stále bolela, bolest byla ale přijatelná. Přestala omdlévat, ztracená krev se jí obnovila. Marek, mladík, který se o ni staral, jí byl sympatický. Tvářil se mile a pokaždé, když zavadil pohledem o kousek jejího odhaleného těla, upadal do rozpaků, které se snažil všemožně zakrýt. Nejdříve ji to dráždilo, styděla se za svou nahotu, i když byla zpola oblečená, později jí to začalo lichotit. Marek byl malý, nevypadal příliš silně, měl ale hezký a pravidelný obličej. Jeho dlaně byly tvrdé, což dokazovalo, že hodně pracuje. Na první pohled křehké tělo, mělo v sobě určitě víc síly, než by věci neznalý člověk hádal. V jeho přítomnosti jí bylo dobře, cítila se uvolněná a přestávala se obávat Markova otce.

To, že se spolu nemohou dorozumět, se zprvu zdálo jako překážka, později pak jako věc, která je sblížila víc než cokoliv jiného. Jeho vzrušená gestikulace, když se jí snažil něco sdělit, jí připadala roztomilá. Rozesmíval ji marnou snahou říct pomocí rukou složitou myšlenku a v okamžiku, kdy se ona začala smát, přidával se k ní, zapomínaje na své rozohnění, s kterým jí chtěl sdělit úvahu, na kterou byl ještě před chvílí tak pyšný. Smáli se spolu často a dlouho a jí to těšilo. Dobrá nálada napomáhala uzdravení. Když si uvědomila, že jí ve svém jazyce vyká, nabídla mu tykání. Marek po chvilce červenání souhlasil.

Někdy, ale takové chvíle byly opravdu řídké, zapomínala dokonce na svůj úkol. Přestávala si připomínat, že jakmile bude schopna chůze, musí vzít desky a doručit je na určené místo. Velitel, který jí úkol svěřoval, zdůrazňoval důležitost a hodnotu, kterou bude jeho splnění mít. Nevěděla, co v deskách je a ani po tom nepátrala. Musela je přenést od jednoho útvaru k druhému a víc vědět nepotřebovala. Velitel na ni občas pohlížel pohrdavě, kvůli tomu, že je žena, o to víc byla polichocena jeho důvěrou, že pro tak důležitý úkol vybral právě ji. Nemohla ho zklamat. S Markem jí bylo dobře, ale úkol byl přednější.

Ve chvílích, kdy zůstávala v domě sama, vyndavala z pod polštáře desky a opatrně je prohlížela. Nikdy je neotvírala. Potěžkávala je v rukou, jakoby váha mohla prozradit význam a důležitost, kterou v sobě ukrývaly. Pokaždé, když je měla před příchodem jednoho z mužů uklidit, váhala, zda jsou pod polštářem v bezpečí. Markovi věřila, ale co otec? Nemohl je vzít a prodat nepřátelskému vojákovi? Určitě by za ně dostal spoustu peněz a možná i vyznamenání, když jsou tak cenné. Nevěděla, co v nich je, ale cítila, že jejich důležitost má osudový význam. Kdyby padly do nesprávných rukou, mohla by z toho být tragédie. Kolik lidských životů by přišlo vniveč, to si netroufala odhadnout.

Jednou se Marek vrátil domů a našel ji s deskama v rukách. Polekaně sebou trhla, jakoby ji přistihl při něčem, za co by se musela stydět. Snažila se schovat desky před jeho pohledem, pak si uvědomila, že Marek o nich ví a že je zachránil z lesa spolu s ní. Kdyby je chtěl vzít, už by to udělal.

Zaváhala, zda mu má říct, jak jsou důležité. Možná si jich nevšímal proto, že o jejich významu neměl tušení. Kdyby mu to řekla, mohl by svůj postoj změnit. Na druhou stranu je tady jeho nevyzpytatelný otec. Tomu věřit nemohla v žádném případě.

Pohybem ruky Marka přivolala. Jejich dorozumívání se podstatně zlepšilo. Některá slova v jejím jazyce byla skoro stejná jako v jeho, což jim poskytlo užitečný základ. Marek se posadil na židli a zvědavě na ni pohlédl. Ukázala mu desky a Marek přikývl. Z toho, jak velký o ně měla strach, si už dávno uvědomil, jaký pro ni mají význam. Vždyť ho kvůli nim málem podřízla. Nevědomky si sáhl na krk, pak se vlastnímu gestu usmál.

"Ty desky jsou můj úkol. Musím je předat. Co nejdřív. Rozumíš?"

Slovem rozumíš končila snad každá věta, kterou si řekli.

Marek chvíli přemýšlel, pak přikývl. Ulevilo se jí.

"Mám o ně strach. Bojím se, že se něco stane. Rozumíš?"

Marek znovu přikývl. Natáhl ruku a chtěl si od ní desky vzít. Marta s nimi prudce ucukla a zamračila se. Marek rukou naznačil, aby se nebála.

Trvalo jí dlouho, než se odhodlala, ale nakonec mu je dala.

Marek vstal, došel k velké truhle, otevřel víko a desky vložil dovnitř. Víko zaklapl a klíčem, který byl uvnitř, zamkl zámek. Velký, mosazný klíč vyndal a podal Martě. Ještě před tím zkusil zvednout víko. Nešlo to.

"Truhla je moje a klíč je jenom jeden. Rozumíš?"

I on říkal to slovo. Přikývla, neboť u této věty použil i vysvětlující gesta. Klíč, v němž byl malý provázek, si navlékla jako náramek na levou ruku. Vděčně se na Marka usmála. Natáhla k němu levou ruku. Chvíli váhal, pak ji uchopil do své. V očích se mu mihlo něco, co do této chvíle viděla pouze u muže, za kterého se málem provdala, ale který před dvěma roky padl. Potěšilo ji to.

"Jsi hodný."

Slovo rozumíš tentokrát nebylo třeba. Oba věděli, co ta věta znamená.

- 11 -

Naštěstí je uviděl dřív, než oni jeho. Snažil se vyprostit zabitého zajíce z nastraženého oka. Zvíře bylo mrtvé. Stejně jako většina ostatních se udusilo vlastní silou. Drát byl pevně zaříznut do měkkého masa, kolem bylo trochu krve. Oběma rukama roztahoval oko, ale šlo to velmi špatně. Drát byl zaříznutý hlouběji, než obvykle. Prsty pravé ruky se mu podařilo vsunout do masa pod oko. Nadzdvihl ho, levou rukou ho chytil a zabral. Oko povolilo. Ještě o kousek ho roztáhl a vyprostil zajícovu hlavu.

Z lesa za zády uslyšel zaržání koně.

Ohlédl se, ale nic neviděl. Znehybněl. Bál se udělat jakýkoliv pohyb. Každý zvuk ho mohlo prozradit.

Zaržání se opakovalo. Tentokrát blíž. Mezi stromy, které v těchto místech tvořily hustý les, zahlédl uniformu. Byla jiná než ta Marty. Znamenalo to, že voják není nepřítel, pytláctví bylo ale zločinem tak jako tak.

S největší opatrností se přesunul k nejbližšímu stromu a opřel se o něj zády. V tomto primitivním úkrytu ho voják nemohl vidět. Když bude mít štěstí, projede voják lesem a ničeho si nevšimne.

"Našel jsem železec."

Hlas se ozval z větší dálky, než byl onen voják, kterého viděl. Znamenalo o, že jsou nejméně dva. Markovi se zrychlil dech. Cítil, že mu na čele vyskočila kapka potu. Tep srdce se mu zvýšil.

"Zatracení pytláci."

Tentokrát hlas patřil vojákovi, který se k Markovi blížil zezadu. Kůň znovu zaržál.

"Dej pozor, ať na nějakej nešlápneš."

Voják na koni byl od Marka necelých dvacet metrů. Zastavil se a čekal na druhého.

Marek se neodvažoval pohnout. Zatajoval dech a snažil se uklidnit. Kapka potu mu kápla do oka. Nechal ji tam, i když to štípalo. Zvednout ruku a oko si utřít mu připadalo nebezpečné.

Uslyšel druhého koně. Podle zvuků stáli vojáci vedle sebe.

"Podívej se na to."

"Vezmem to s sebou?"

"Jo."

"Prohlídnem les?"

Při té otázce sebou Marek trhl. Sepnul ruce, jakoby chtěl poprosit něco vyššího, aby ho ochránilo. Marně. Odpověď, kterou za zády uslyšel, byla kladná.

"Jo."

Koně se dali do pohybu. Jeden odbočil trochu stranou, druhý jel přímo na Marka. Déle čekat nemohl. Musel se rozhodnout. Buď se vzdá a bude riskovat soud, v horším případě okamžité zastřelení (vedle sebe měl položeného zajíce a drátěné oko), nebo se pokusí o útěk. Vzpomněl si na Martu a otce a rozhodl se pro druhou možnost.

Voják už byl necelých deset metrů daleko. Zbývalo několik vteřin, než si ho všimne. Jel pomalu, ale stále se přibližoval.

Marek vyrazil. Nepodíval se dozadu ani do stran, postavil se na nohy a rozběhl se. Věděl, že běží, aby si zachránil život.

Voják byl náhlým pohybem v lese překvapen, na což Marek spoléhal. Získal drahocenné vteřiny, i když jich bylo zatraceně málo. Vojákovy netrvalo dlouho a s hlasitým zavoláním pobídl koně.

"Hej, mám ho!"

Marek běžel, díval se pod nohy, přeskakoval pařezy a popadané větve. Snažil se zaběhnout do míst, kde byl les nejhustší, aby ztížil koni cestu. O kousek minul větev, která mu málem vypíchla oko. Stromy se kolem něho jenom míhaly. Takhle rychle ještě nikdy neběžel.

Slyšel, že místo jednoho koně, jsou za ním už dva. Stále se ještě neohlédl. Situaci odhadoval pouze podle zvuku. Rád by se otočil, aby zkontroloval skutečnou vzdálenost, která byla mezi ním a vojáky, ale obával se, že by ho to zdrželo. V tom kratičkém okamžiku by mohl zakopnout a to by znamenalo konec.

Hustý les začínal za několik desítek metrů. Marek kličkoval mezi stromy. Kdyby běžel přímo, už by ho dávno chytli. Přeskočil spadlý strom. Jedna jeho větev ho rýpla do lýtka. Začala mu téct krev, ale on si toho nevšímal.

Lesem zazněla rána. Byla hlasitá, skoro ohlušující. Marek ztěží přemohl instinkt, který mu velel lehnout si na zem a zakrýt si hlavu. Běžel dál. Rána se opakovala. Ucítil, že mu kolem hlavy něco prolétlo a zabořilo se to do stromu, který míjel. Kousek odražené kůry ho škráblo v obličeji.

Další rána, ale tentokrát neucítil nic. Les byl na dosah. Cítil, že mu dřevěnějí nohy. Nebylo to vyčerpáním, sil na běh měl ještě dost. Bylo to strachem, který v něm uvolnil paniku. Snažil se jí nepodléhat, ale byla stále silnější. Zpomalil, i když chtěl běžet rychleji. Věděl, že sílu má, nemohl ji ale využít. Mozek se mu zablokoval.

Další rána. Kulka vlétla do stromu před ním. Dřevěné úlomky se rozprskly do stran. Jedna ho zasáhla do oka a on musel zpomalit ještě víc. Vojáci byli vzdáleni asi deset metrů. Možná míň. Marek vběhl do houští.

Husté větve, které rostly nízko nad zemí, mu začaly rozdírat kůži. Nevšímal si toho. Stále běžel. Ta kulka, která se mu před očima zaryla hluboko do stromu, zintensivnila paniku na nejvyšší míru. Myslel si, že ho to zastaví, že mu to nedovolí dál běžet, ale spletl se. Jakmile byla panika na vrcholu, zmizela. Místo ní se dostavil naprostý klid, jakási smířenost s osudem. Smířenost, která ale nevylučovala vůli bojovat.

Vojáci se před houštím zastavili. Chvíli se o něčem radili, pak se rozdělili a jeden z nich vjel dovnitř. Druhý to vzal kolem. V tom okamžiku se Marek ohlédl a to mu zachránilo život. Kdyby pohyb vojáků neviděl, běžel by na tu stranu, kam jel voják. Takhle zamířil na opačnou.

V houští měl Marek výhodu. Byl malý a mohl se pohybovat rychle. Voják na koni se lesem prodíral o poznání obtížněji. Přesto se nevzdával.

Markovi trvalo asi půl hodiny, než se z houští vymotal. Voják byl daleko za ním. Hrozilo však nebezpečí, že druhý objede houští rychleji, než se Marek domníval.

Po celou dobu útěku běžel směrem od domova. Jejich dům byl tady v kopcích jediný, ale to je z pytláctví neusvědčovalo. Les, ve kterém lovil, byl stejně daleko od domu, jako od vesnice. Nemohl zamířit domů. Kdyby ho stále pronásledovali, zabili by jeho, otce i Martu.

Dvě vteřiny stál a rychle dýchal. Pak se znovu rozběhl. Už věděl kam.

Ke stromu, na němž měl svůj úkryt mu to trvalo dalších deset minut. Unavený, poškrábaný a s roztrhaným oblečením vylezl nahoru. Prkýnka byla tak vysoko, že se mohl cítit naprosto v bezpečí. Větve ho chránily před pohledy lidí, kteří stáli na zemi.

Sedl si na prkna a opřel se o strom. Zavřel oči. Byl celý zpocený a podřený. Na několika místech mu tekla krev. Nevnímal to. Byl rád, že se zachránil. Cítil obrovskou úlevu a ten pocit se nemohl s ničím srovnat. Nic podobného dosud nezažil.

Bez hnutí vydržel několik minut. Věděl, že na stromě nemůže zůstat navěky, ale myšlenka, že by slezl, mu připadala naprosto nereálná. Netroufal si odhadnou, za jak dlouho to bude dole bezpečné. Nevěděl, kdy vojáci odjedou, ani jakým směrem. Musel zůstat nahoře a čekat. Nebyl si jistý na co. Možná na noc? Možná na druhý den?

Zadíval se do dálky na svou vysněnou krajinu, ale po chvíli zavřel oči. Cítil se hrozně unavený. Na okamžik usnul.

Probudilo ho zaržání koně. Trhl sebou a málem spadl. Když se ovládl, podíval se dolů. Mezi větvemi, stejně jako před tím mezi stromy, zahlédl uniformy a koně. Vojáci projížděli pod stromem. Mířili na opačnou stranu, než byl jejich dům. Jeden měl na koni jeho železec, druhý jeho batoh. Teprve teď si uvědomil, že ho nechal u stromu s mrtvým zajícem. Vojáci si o něčem povídali, slovům ale nerozuměl. Za okamžik se mu ztratili v lese.

Seděl nehnutě ještě asi dvě hodiny. Stále se bál, že se vojáci vrátí. Teprve když se sešeřilo, odvážil se slézt.

Doba strávená na stromě, mu nepřipadala dlouhá. Díval se na obzor a snažil se přiblížit si krajinu pomocí smyšleného dalekohledu. Pravidelně se díval i dolů a kontroloval, jestli se vojáci nevrátí.

Ve chvíli, kdy slunce začalo zapadat, se ozvaly výbuchy. Pořád byly daleko. Nepřibližovaly se, nepředstavovaly žádné nebezpečí.

Slunce zapadalo za horizont, na který měl výhled. Na nebi se utvořily červánky. Těsně předtím, než ho oslnily, uviděl slabý sloupec kouře, který se pohyboval na obzoru. Už jednou něco podobného spatřil, tenkrát byl ale kouř o hodně blíž. Věděl, že je to lokomotiva, i když ji nikdy neviděl. Pro něj byla přítomnost kouře na obzoru důkazem, že i tam je civilizace, že i tam žijí lidé.

Když slézal dolů, zatoužil silněji než kdy jindy jednou se tam podívat. Nepřestával doufat. Jednou se mu to možná podaří. Slovo možná mělo v sobě víc pravděpodobnosti než kdykoliv předtím.

- 12 -

Marta se pokoušela udržet oči zavřené, aby se nemusela dívat, ale s každou novou ránou, která dopadla na Marka, se zvětšoval i její strach z toho, že se mu něco stane, a ona, i přesto, že nechtěla, otevírala oči, aby je vzápětí mohla zase zavřít a zkusit nevnímat, co se v místnosti děje. Nechápala, proč otec Marka bije, nevěděla, zda si to Marek zasloužil, či je bitý nevinně, přesto jí síla výprasku, který otec Markovi uštědřoval, připadala nelidská a krutá. Hůl se zdvihala a dopadala v neměnném rytmu v naprosté tichosti, protože ani jeden z mužů nemluvil. Otec se tyčil nad Markem, který se choulil v rohu místnosti, rukama se pokoušel chránit si hlavu a obličej a se zatnutými zuby se snažil nevydat ani hlásku, která by prozradila, jak moc ho to bolí.

Otec měl své šedivé vlasy rozcuchané. Na čele mu vyrazilo několik kapek potu. Nevěnoval jim pozornost. Oči upíral na Marka a snažil se, aby hůl zasáhla syna co nejbolestivěji. Byl si jistý, že si Marek výprask zaslouží, a to, že se Marek nebrání, považoval za přiznání chyby. Ten ztracený železec a batoh, který si vojáci odvezli s sebou, je přijde draho. Byl to jejich jediný a pro život nahoře v kopcích nepostradatelný. Železce měli ještě dva, i když ten, o který přišli, byl největší. Přesto se dal nahradit. Batoh nikoliv.

Marek, který se před deseti minutami pokusil vylíčit otci, co se stalo v lese, už dopředu věděl, jak bude otec reagovat. Nemělo smysl si něco vymýšlet. Bez zaváhání se přiznal, že batoh na zemi zapomněl. Okolnost, že byl v té chvíli ohrožen jeho život, otce nezajímala. Přesně, jak si Marek myslel.

Otec ho vyslechl v klidu, nepohnul se mu ani jeden sval ve tváři. Zůstal nehybně sedět na židli až do chvíle, kdy Marek skončil. Pak vstal, chytil svou hůl a bez jediného slova začal Marka bít. První rána zasáhla rameno a donutila Marka ohnout záda. Druhá rána hole dopadla právě tam. Marek se svezl na zem a snažil se dostat do rohu, aby si mohl schovat alespoň polovinu těla. Třetí a čtvrtá rána dopadly těsně za sebou a znovu na záda. Při té poslední mu málem uniklo zasténání.

Schoulil se v rohu a rukama objal svou hlavu. Hůl dopadala na nohy, na břicho, na ruce. Asi po desáté ráně přestal vnímat bolest, která přesáhla hranici snesitelnosti. Otec bil tvrdě, ale nikdy ne tak, aby Markovi vážněji ublížil. Nikdy mu nic nezlomil. Potřeboval, aby byl Marek schopný pohybu a práce. Pohmožděnin mu ale nadělal víc než dost.

Konečně dopadla poslední rána. V okamžiku, kdy se tak stalo, ještě Marek nevěděl, že výprask končí, ale když už žádná další rána nepřišla, opatrně zvedl hlavu.

Otec stál nad ním a otíral si čelo. Koutkem oka zahlédl, že ho z postele pozoruje Marta.

"Doufám, že si příště dáš větší pozor," řekl otec.

Marek trochu přikývl. Sebemenší pohyb ho bolel. Bude trvat nejméně dva dny, než bolestivé pozůstatky hole zmizí a zůstanou jenom modřiny.

Otec se otočil a kulhavou chůzí zamířil ke dveřím. Marek se ani nepohnul. Otec byl nevypočitatelný. Mohl se kvůli čemukoli znovu rozzlobit a to by znamenalo další rány.

Otec se ve dveřích zastavil. Podíval se na syna, který se stále choulil v rohu. Ten pohled ho přinutil, aby znovu bezděčně pozdvihl své ruce na obranu. Otec se nepohnul.

"Tenkrát`s to měl bej ty. Místo ní. Seš k ničemu."

Hlas zněl klidně, otec ho málokdy zvyšoval. V jeho tónu byla přesto zloba a upřímnost, která dokazovala, že všechno, co říká, myslí vážně.

Marek neodpověděl. Věděl, že by si jediným slovem situaci znovu zhoršil. Otec se otočil a vyšel ven. Dveře bouchly, byly slyšet kroky a za chvíli zazněly první rány palice, jak otec začal pracovat na ohradě.

Marek svěsil ruce dolů. Bolely ho. Stejně jako nohy a tělo. Vlastně ho bolelo úplně všechno. Nepokoušel se vstát. Věděl, že by to nemělo smysl. Ve stavu, v jakém byl, by se mu to jenom stěží podařilo. Nehybně koukal před sebe. Na Martu, která i přes svou nechuť všechno viděla, zapomněl. Nemyslel vůbec na nic.

"Jsi v pořádku?"

Teprve její hlas ho vytrhl z letargie. Obrátil hlavu k poseli. Marta si ho pozorně prohlížela a v jejím pohledu byla čitelná obava a hrůza z toho, co právě viděla. Bála se o Marka a bála se o sebe. Kdyby se Markovi něco stalo, co by potom bylo s ní?

Marek rozuměl a trochu přikývl. Martě se v očích vystřídala hrůza se soucitem. Chtěla Markovi pomoct, ale nevěděla jak. Přála si, aby mu mohla ulevit od bolesti, ale byla stále připoutána na lůžko. Nemohla vstát a jít k němu, obejmout ho a šetrně pohladit, dát mu najevo, že je s ním.

Natáhla k němu ruku. Marek se na ni beze slova díval, pak se pohnul a opatrně, i přes obrovskou bolest, se začal sunout po zemi k posteli. Konečně byl na dosah. Zastavil se, zvedl svou ruku a sevřel její dlaň. Byla teplá a vlhká. Stejně jako jeho.

Díval se do země a snažil se zapomenout na bolest, kterou svým pohybem rozjitřil. Marta ho druhou rukou pohladila po vlasech.

Marek k ní zvedl obličej, jejich oči se setkaly a najednou v nich bylo víc než pouhý soucit. Marek zapomněl na bolest a ten den poprvé se mu na tváři objevil úsměv. Nepatrný, ale byl tam. Stejně jako u Marty. Smáli se na sebe a zvenku k nim doléhaly údery palice od toho, jak otec stavěl ohradu pro své dvě kozy.

- 13 -

Byla u nich už čtrnáctý den. Noha byla v nesrovnatelně lepším stavu než ono první ráno, kdy ji Marek donesl polomrtvou z lesa. Mast zabírala a tržné rány srůstaly. Bylo už viditelné, že se Markovi podařilo přiložit kost poměrně přesně, ale zcela určitě ne dost. Až od nich odejde, bude muset vyhledat doktora. U vojenského pluku by to neměl být problém.

V daleko horším stavu, než v jakém byla zraněná noha, se nacházelo její oblečení. Za celých čtrnáct dní se ani jednou nevykoupala a ani jednou nepřevlékla. Marka to v jeho prostotě nenapadlo, navíc on sám se koupal poměrně zřídka, a i když ona si byla své špíny a propocených svršků vědoma, odkládala jejich výměnu a vlastní očistu na nejzazší mez. Věděla, že koupel sama nezvládne, Marek jí bude muset pomoct a ona svým ženským instinktem tušila, že blízkost a bezbrannost její nahoty v něm může vyvolat něco, čeho se podvědomě bála. O otci ani nemluvě.

Přesto ten čtrnáctý den ráno pocítila, že její oblečení potřebuje vyprat a ona sama že potřebuje hrnec teplé vody a trochu mýdla. Štěstí, že své dny si odbyla těsně před tím, než se ocitla v této situaci.

Sotva se nasnídala a ubezpečila se, že otec odchází do vsi s masem zabitých zvířat (musel ho nést ve starém pytli), přivolala k sobě Marka. Zprvu se tvářil nechápavě, pak se mu na tváři objevila červená barva, ale nakonec přikývl. Stiskla mu ruku, jakoby mu dodávala odvahu a zároveň zaháněla stud.

Marek odkudsi donesl středně velkou hliníkovou vanu, kterou zpola naplnil studenou vodou. V hrncích na plotně přiváděl do varu druhou polovinu. Marta vše sledovala z postele. Když se Marek vrátil z venku s vanou, všimla si, že má trochu mokré vlasy. Podívala se do okna, aby se přesvědčila, že venku začalo skutečně pršet. Tušení ji nezklamalo. Zatím jenom kapalo, ale tmavé nebe v sobě neslo příslib deště daleko bohatšího a důraznějšího.

Ze své skříně vyndal Marek jakési staré tričko, i když možná že to byla spíš stará košile, a dlouhé bílé spodky. Ukázal jí je a ona přikývla. Jako provizorní oblečení to musí stačit.

Voda na kamnech začala vřít. Marek pomocí hadru zvedl hrnec a pářící vodu nalil do vany. Studená voda se smíchala s teplou. Marek rukou vyzkoušel, jestli je teplota přijatelná, a když zjistil, že ano, otočil se na Martu. Usmála se na něj a aby mu dodala odvahu, sama si odkryla deku. Nohu ze závěsu jí oddělal už před tím.

Čtrnáct dní nehybného ležení způsobilo, že její bíle oblečení přestalo vyzařovat bělost a vzalo na sebe jakousi našedlou barvu. Její tělo působilo na shrnutém prostěradle zmačkaným a vyhublým dojmem. Vlasy měla zmuchlané a mastné. Sama sobě připadala v okamžiku, kdy si ji Marek rychlým ale důkladným pohledem prohlédl, škaredá a odporná. Místo toho, aby zčervenal on, zastyděla se ona, a to i přesto, že se dlouho zapřísahala, že se stydět nebude, protože lidská nahota je něco naprosto přirozeného. Vlastně se nestyděla za svou nahotu, jako spíš za svou domnělou ošklivost a špínu. V místnosti s tím mladým chlapcem, který se na ni díval, si připadala nepatřičně.

Déšť za oknem zhoustl. Kapky začaly s hlasitými údery dopadat na okenní římsu.

Marek stál u postele, jakoby čekal, že se Marta svlékne do naha. Pohybem ruky naznačila, že ji má odnést..

"Oblečení stejně potřebuje vyprat."

Přikývl, přistoupil blíž a vzal ji do náruče. Cítil její teplo, její lepkavou a trochu mastnou kůži a bylo mu to příjemné. Pocit ve slabinách nabyl intenzity, které se v duchu bál.

Rychle přešel přes pokoj, zastavil se u vany, z které stoupala pára, a opatrně do ní Martu položil. Voda sevřela její tělo, zahalila ji párou a nasákla do šedého oblečení. Tričko se stalo téměř průsvitným a Marta si rychle rukama zakryla prsa. Marek odvrátil hlavu. Od stolu vzal jednu židli a postavil ji vedle vany. Přes opěradlo přehodil ručník a čisté oblečení. Ve skrytu duše zadoufal, ačkoliv se za své myšlenky okamžitě zastyděl, že se Marta nezvládne převléct sama.

Naposledy se na ni podíval a když dala přikývnutím hlavy najevo, že je vše v pořádku, otočil se k ní zády a začal převlékat postel. Povlečení měl pouze dvoje, ale rád se vzdal svého pohodlí. Sám spal na slamníku, který si provizorně vyrobil, a přikrýval se starou, děravou dekou. Marta musela mít to nejlepší. Za zády slyšel šplouchání vody a zvenku k němu dolehlo zadunění hromu.

Marta seděla ve vaně, voda jí sahala něco málo nad pás, obvázanou nohu měla položenou přes rantl. I když už byla v podstatě v pořádku, nechtěla riskovat, že by se do ní namočením dostala infekce. V rukou držela kus mýdla, které nijak zvlášť nevonělo, a snažila se ze sebe smýt všechnu špínu a zaschlý pot. Teplá voda byla nanejvýš příjemná a osvěžující. Stoupající pára jí jemně zahřívala obličej.

Trvalo jí to asi deset minut. V místnosti byla docela zima, takže voda rychle chladla. Namydlila se, opláchla, znovu namydlila a znovu opláchla. Cítila se naprosto čistá a osvěžená. Pohledem se ujistila, že se Marek nedívá, a rychlým pohybem si sundala tričko i podprsenku. Položila je na zem. Klíček, který měla stále na zápěstí, občas cinkl o plechovou vanu. Natáhla se k židli, na které ležel ručník. Utřela si horní polovinu těla, vysušila si vlasy a položila ručník vedle mokrého oblečení. Trochu se vypralo, stejně ale chtěla požádat Marka, aby ho ještě jednou namočil. Sáhla po čisté košili, která byla přehozená na opěradle. Trochu ji zamočí, ale jako daň za to, že ji Marek neuvidí úplně nahou, to bylo přijatelné.

Venku za dveřmi se ozvaly kroky a hrubé odkašlání. Marta zůstala strnulá uprostřed pohybu. Marek se otočil. Dveře se otevřely a dovnitř vešel otec. Byl úplně promočený. Martě uklouzl slabý výkřik. Košili stáhla tak prudce, že shodila židli. S tupým úderem se převrhla na podlahu.

Otec se téměř neznatelně zarazil, na okamžik zaváhal, jakoby se chtěl vrátit ven, pak zavřel dveře a s pohledem upřeným na Martu si začal sundávat kabát.

"Radši jsem se vrátil. V lese se udělá bahno a copak já, s tou svou zatracenou nohou."

Došel ke stolu a sedl si na druhou volnou židli. Natočil se tak, aby viděla na Martu, ale v jeho pohledu nebyla ani známka toho, že by si jí všiml.

Konečně se probral i Marek. Bez jediného slova zvedl ze země deku, kterou se na noc přikrýval, stoupl si před vanu a roztáhl ji tak, aby otec nic neviděl. Marta si rychle oblékla košili.

Otec se za stolem trochu usmál. Deka, kterou Marek držel, byla stará a děravá. Jedním otvorem prosvitlo bílé, obnažené ňadro.

"V pořádku."

Hlas Marty byl slabý a trochu se třásl. Marek se nepatrně otočil. Marta seděla ve vaně. Na sobě měla jeho košili, ruce zkřížené přes hruď. Dívala se do vody.

Marek složil deku. Snažil se nevnímat otcův upřený pohled, toužil po tom, aby se mu podařilo nedat na sobě znát žádnou emoci. Marně. Celý se třásl, obličej měl úplně červený. Sklonil se k vaně a opatrně Martu zvedl. Držela si košili tak, aby se nenamočila, takže nohy a bílé mokré kalhotky zůstaly obnažené. Věděla, že se otec dívá, věděla, že se mu to líbí a bylo jí to odporné. Stejně jako Marek, i ona se třásla.

Položil ji do povlečené postele. Rychle přes sebe přetáhla deku. Neušlo jí krátké otcovo uchechtnutí, které říkalo: stejně jsem už viděl dost. Pod peřinou si stáhla mokré kalhotky a podala je Markovi. Nesnažila se už skrývat. Věděla, že otci je všechno jasné. Oblékla si dlouhé spodky, lehla si a deku si přitáhla až k bradě. Zavřela oči. Nechtěla nic vidět.

Marek namočil její oblečení do vody. Namydlil ho mýdlem, vydrhl kartáčem a vyždímal. Čisté ho pověsil nad kamna. V jejich špinavém domě bílé kalhotky a bílá podprsenka působily nanejvýš nepatřičně a cize. Na otce se ani jednou nepodíval, i když cítil, že z něj otec pohled nespouští. Když prádlo pověsil, otec se znovu zasmál.

"Budeme mít pěknou výzdobu."

Marek nezareagoval. Zvedl vanu, vyšel ven a vylil špinavou vodu. Vanu nechal venku. Vrátil se dovnitř a začal vařit oběd. Otec ho stále sledoval. Konečně to Marek nevydržel. Otočil se nejprve na Martu, ale zdálo se, že spí. Ležela tváří ke zdi. Pak se obrátil na otce.

"Mohl jste počkat vedle."

Otec se zasmál tím zvláštním, pohrdavým způsobem. Opovržlivě mávl rukou.

"Takových jsem už viděl."

- 14 -

Za další dva dny se poprvé pokusila chodit. Marek jí udělal provizorní berle, kterými se podpírala. Pomohl jí postavit se. Pak ho jemně odstrčila a bez cizí pomoci přešla dvakrát místnost. Měla z toho obrovskou radost, v jejímž návalu se neovládla a jemně políbila Marka na čelo. Poplašeně ucukl a pohledem, kterým ji sledoval, jí znovu, tentokráte ještě víc, připomněl muže, za kterého se málem provdala. Dalo by se říct, že smrt snoubence zapříčinila její vstup do armády. Byla dobrovolnice, jedna z mála, která se přihlásila sama. Chtěla odplatu za milovaného muže. Nesnesla by jenom nečině sedět a čekat, jak válka dopadne. Nebojovala za vlast, bojovala za sebe. Její snaha měla hodně blízko k pomstě.

Po dvou přechodech místnosti byla unavená, přesto ji dokázala obejít ještě jednou. Vysílená padla na postel.

"Budu muset jít. Cítím, že to dokážu."

Marek pokrčil rameny, jakoby se ho ta zpráva netýkala. Nechtěl na sobě nechat znát, že je mu to líto, že si na přítomnost Marty zvykl, že mu bude smutno. Slovo láska ho nenapadlo. K tomu, aby své pocity nazval zamilováním se, by potřeboval předchozí zkušenost. Ona byla první ženou v jeho životě, takže si s city, které v něm vyvolala, nevěděl rady.

Uložil Martu do postele, vzal džbán na mléko a šel do chléva, aby podojil kozy. Otec venku dokončoval stavbu ohrady. Chyběly mu ještě tak dva dny. Jakmile vyšel Marek před dům, zavolal ho.

"Už chodí?"

Marek vycítil, kam míří.

"S berlema."

Otec nepřestal ve své práci. Palicí zatloukal dřevěný kůl.

"Nejpozdějc pozejtří vypadne."

Ani jednou se na Marka nepodíval. Palice dopadala na kůl v pravidelných intervalech. Otec zřejmě považoval rozhovor za ukončený.

"Sama to nezvládne."

Palice dopadla o něco prudčeji a zůstala ležet na zemi. Otec udělal k Markovi jeden výhružný krok. Marek zůstal stát. Díval se otci do očí. V jeho pohledu bylo odhodlání a odvaha.

"Měl bych jít s ní."

Otec mu dal facku. Otevřená dlaň suše pleskla o Markovu tvář.

"S ní? Chceš jít s ní? Chceš se nechat zabít? Blbče!"

Marek neodpovídal. Otec hmátl po své holi, ale neudeřil. Místo toho ji pozvedl Markovi před oči.

"Vidíš to?"

Marek neodpověděl.

"Tak vidíš?!"

Marek přikývl.

"Ano, otče."

Otec se o hůl opřel.

"Víš proč to mám. Víš, kdo za to může, že se pajdám jako lazar. Že nemůžu pořádně chodit, že mě to zatracený koleno pořád bolí. Víš to?"

Tentokrát Marek pouze přikývl. Ještě chvíli stáli nehnutě proti sobě, pak se otec otočil a znovu zvedl palici.

"Nikam nepůjdeš! Sám tady nepřežiju. Je to tvoje vina. Zůstaneš se mnou!"

Palice začala dopadat na kůl. Marek se otočil a odcházel do chléva. Těsně před tím, než vešel dovnitř, ozval se otec znovu.

"Chtěl bys na ni šahat, co?"

Marek se zastavil, ale neohlédl se. Uslyšel pouze otcovo odplivnutí.

"Prase!"

Ruka se džbánem se mu trochu zachvěla, přesto se neohlédl. Zašel do chléva a podojil kozy.

Cestou do domu si ho otec už nevšiml. Marek vyndal z police hrneček a nalil Martě mléko. Za tu dobu, co u nich byla, si už na kozí mléko zvykla. Poděkovala a napila se. Marek si vzal židli a posadil se vedle postele. Marta na něj zvědavě pohlédla. Z jeho obličeje poznala, že se stalo něco nepříjemného. Uhodla to ještě dřív, než to vyslovil.

"Chtěl jsem jít s tebou, ale nemůžu. Nenechá mě."

Marta položila hrnek.

"Zvládnu to sama."

Marek přikývl na souhlas.

"Já vím, ale …"

Nedořekl. Hlas mu v hrdle selhal. Marta se k němu natáhla a pohladila ho po ruce.

"Děkuju. Za všechno. Bez tebe bych byla mrtvá."

Marek se trochu usmál.

"Myslel jsem, že …"

Věděla, co chce říct, ale nechtěla to slyšet. Bála se, co by to sní udělalo. To, co spatřovala v jeho pohledech, ji zbavovalo soudnosti a nutilo přemýšlet o věcech, o kterých si myslela, že už nikdy přemýšlet nebude.

"Přejde to. Uvidíš."

Marek sevřel její dlaň ve své. Pevně ji tiskl, jakoby ji už nikdy pustit nechtěl. Chvilku se na sebe nehnutě dívali. Pak se Marta vyprostila a znovu se napila mléka.

"Takové jinde mít nebudeš," řekl Marek.

"Já vím," řekla Marta. "Do dvou dnů odejdu. Musím splnit úkol."

- 15 -

Když se to nakonec stalo, vlastně ani nebyla překvapená. Kdesi v hlouby duše to věděla od začátku, pouze si to odmítala připustit. Celou dobu doufala, že ji tušení zklame a že vyvázne nezatížena zkušeností, bez níž by se ráda obešla, ale něco, možná osud, se rozhodlo jinak. Ve chvíli, kdy byla schopna souvisle uvažovat, si uvědomila, že se k tomu schylovalo od začátku a že pouze zavěšená zraněná noha představovala překážku, v danou chvíli nepřekonatelnou ale rozhodně ne trvalou.

Ten den začal jako většina ostatních. Probudil ji Marek, který ještě za tmy vstával, aby mohl jít vybrat pasti. Poté, co jí připravil snídani, se rozloučili krátkým pozdravem. Venku byla tma a ona ještě jíst nechtěla. Znovu zavřela oči a na dvě hodiny se vrátila do bezpečí spánku. Když se ten den již podruhé probudila, za oknem bylo světlo a z venku k ní doléhaly rány palice. Posadila se. Teď, když už měla nohu sundanou, jí to šlo lehce. Podala si talíř, hrnek s mlékem a nasnídala se. Cítila se už dost silná na to, aby zítra odešla. Večer požádá Marka, aby jí otevřel truhlu, vezme si své desky, rychle a krátce se sním rozloučí a ráno odejde. Tušila, že okamžik loučení by mohl být pro Marka nepříjemný, proto se rozhodla omezit ho na minimum. Nejraději by odešla tajně, ale na druhou stranu ji k Markovi vázalo přece jenom něco víc, než pouhý vděk.

Dívala se do stropu na malou skvrnu, které si všimla hned první den, kdy ji sem Marek donesl. Byla trochu napjatá a trochu sentimentální. Vzpomínala na svého snoubence a myslela na Marka. Kdyby třeba mohl jít s ní, bylo by to jiné. Otec ale představoval překážku, kterou Marek sám nepřekoná. Věděla to. Viděla dost, aby pochopila, co se s Markem v přítomnosti otce děje, jaký má otec na syna vliv. Uvázal si ho k sobě pochybným pocitem viny, který v Markovi probouzel neopodstatněnou odpovědnost a podřízenost a který Marek nedokázal překonat. Nikdy si neuvědomil nesmyslnost vypjaté pevnosti pouta, kterým byl k tomuto domu připoután. Věděla o jeho touze utéct, podvědomě tušila, že od ní očekává, že mu pomůže, dokonce by možná i chtěla, ale ohrozilo by to její úkol a to nehodlala riskovat. Marek byl milý, hodný a svým způsobem hezký a přitažlivý, jenomže úkol zůstal úkolem a jeho důležitost byla přes všechno ostatní tím nejzásadnějším a nejpodstatnějším, na co myslela.

Dveře domu se nečekaně prudce otevřely. Otec vešel a stejně prudce, jak dveře otevřel, je také zavřel. Zastrčil petlici, od stolu vzal židli s jejíž pomocí dveře zapřel. Rychle přešel k oknu. Vyklonil se ven a zavřel okenici. Sklo v okně zadrnčelo. V místnosti zůstalo jenom nepatrné množství světla.

Martě trvalo několik okamžiků, než se vzpamatovala. V nastalé tmě se snažila rozeznat otcův obrys. Nechápala, co to všechno znamená. Bála se. Po překvapení byl strach tím prvním, co ji zasáhlo. Na několik vteřin ji zcela ochromil.

"Co se děje?"

Vzmohla se na otázku a vlastně ani nečekala odpověď. Ta se také nedostavila. Místo slov zaznělo silné a prudké syknutí, které rozkazovalo ticho. Nechtěně uposlechla.

Zaslechla slabé zaržání koně. Dolehlo k ní zvenku. Pak další. A znovu, tentokrát silněji. Postupně rozeznala dva mužské hlasy, které mluvili stejnou řečí jako Marek a otec. Dva jezdci na koních se blížili k domu.

Ucítila zápach otcova dechu. Jeho tvář byla těsně u její, i když vůbec nezpozorovala jeho pohyb. Pravděpodobně nesl hůl v ruce, aby ho údery o podlahu neprozradily. Tvář se jí zkřivila odporem. Otec skutečně páchl. Stářím, špínou, zatuchlou vlhkostí a hnilobným rozkladem, jehož pach mu vycházel z úst. Cítila jeho pot a kapičku sliny, která jí dopadla na tvář.

"Vojenská hlídka. Naše."

Promluvil jejím jazykem a vlastně jí to ani nemusel říkat. Pochopila to sama.

Položil jí ruku na ústa, aby nevydala ani hlásku. Chtěla mu říct, že je přece i v jejím zájmu, aby byla zticha, ale jeho ruka to nedovolila. Nedokázala pohnout ani rty, jak bylo sevření pevné.

Koně zastavili před domem. Slyšela, jak vojáci seskočili a jdou ke dveřím. Vzali za kliku a když zjistili, že dveře nejdou otevřít, alespoň na ně zabouchaly. Chvíli počkali, pak se rozdělili a začali dům obcházet. Něco si mezi sebou říkali, ona jim ale nerozuměla. Pravděpodobně jim nerozuměl ani otec, protože mluvili příliš potichu, než aby jednotlivá slova byla zřetelná.

Zavřela oči. Když je měla otevřené, neviděla skoro nic, takto se ale cítila jakýmsi iracionálním způsobem bezpečnější. Otcova ruka se odtáhla. Zadoufala, že se od ní otec vzdálí. Místo toho ucítila na svém krku dotek chladné hole. Ze všech sil se tomu snažila zabránit, přesto otevřela oči.

Otec se nad ní stále skláněl. Jeden konec hole zasunul mezi šprušle postele, o něž ho zapřel. Druhý konec sevřel levou rukou. Hůl tlačil proti jejímu krku. Nejdříve pomalu, pak silněji a nakonec tak, že nemohla dýchat. Rychle zvedla ruce a snažila se hůl odtáhnout. Na jeden hrůzný okamžik si pomyslela, že ji chce holí udusit, že jí ruce zachytí a nedovolí jí alespoň zkusit hůl odtlačit, ale spletla se. Její ruce našly chladné dřevo snadno a rychle. Zatlačila proti otci a konečně se mohla znovu nadechnout. Vynaložila k tomu všechnu svou sílu.

Stále bylo slyšet frkání koní a kroky vojáků, kteří obcházeli dům. Jeden z nich zabouchal na okenici. Rány se rozlehly po místnosti.

Pořád ještě nevěděla, co otec zamýšlí. Teprve ve chvíli, kdy jeho volná ruka našla její ňadro a pevně ho stiskla, pochopila. Chtěla začít křičet, pak si ale uvědomila, co by to znamenalo. Byla válka a ona byla nepřítel. A v truhle ležely její desky.

Pokusila se ruku odstrčit, ale jakmile pustila hůl a přestala zabírat oběma rukama, ztratila možnost dýchat. Zalapala po dechu a rychle ruku vrátila.

Otcova dlaň znásilňovala její prsa. Mačkal je s jakousi živočišnou a nenasytnou zlobou. Jakoby v něm skutečnost, že je mu vydána na milost, probouzela nenávist a zlobu. Jeho ruka byla velká a opakované stisky, které přecházely v ničivé drcení, jí působily bolest.

Vojáci se setkali za domem. Znovu si něco řekli a tentokrát již společně se vrátili ke koním. Neslyšela je ale nasedat. Pravděpodobně šli do chléva.

Otcova ruka sklouzla níž. Cítila, že z ní stahuje oblečení. Slyšela, jak si rozepíná pásek, potom zip, spíš cítila než slyšela, jak si sundává kalhoty. Jedna jeho ruka stále tlačila na škrtící hůl zapřenou o šprušle postele. Marně se ji pokusila uvolnit. Její snaha byla potrestána ztrátou vzduchu. Když chtěla dýchat, musela do hole tlačit oběma rukama. Na obranu jí nezbylo nic. Nohy byly k ničemu. Mohla ho kopnout, ale výsledek by byl nulový.

Jeho nahé tělo se dotklo jejího nahého těla, intenzita pachu přesáhla snesitelnost, její vědomí se stáhlo, jakoby odmítlo vnímat skutečnost, a on do ní vstoupil. Byl v ní a ona zavřela oči. Soustředila se na ruce a na hůl, protože to jediné ji mohlo zachránit.

Někdy v těchto okamžicích si vzpomněla na svůj nůž u opasku, který ležel celou dobu pod postelí. I kdyby na něj dosáhla, nestačila by ho odepnout a vyndat. Neměla by tolik vzduchu. Přesto to v jakémsi pomatení smyslů zkusila, pochopitelně bezvýsledně.

Otec se pohyboval čím dál rychleji, dech měl sípavý a ona slyšela, jak vojáci nasedají na koně a odjíždí. S posledním klapnutím a zaržáním koně, které uslyšela, otec vyvrcholil. Naráz se z ní zvedl, natáhl si kalhoty, stáhl hůl a posadil se na okraj postele. Marta se nehýbala. Ležela odkrytá a nahá na posteli a bála se pohnout.

Toužila po vodě, po čistotě, chtěla ze sebe smýt jeho pach. V klíně jí začala tepat tupá bolest. Doufala, že nezačne krvácet.

Hůl udeřila do podlahy a otec se o ni jednou rukou opřel. V pruhu světla viděla jeho profil. Tvářil se jako vždycky, klidné, zlé oči měl upřené před sebe do místnosti.

"Musíme počkat. Mohli by se vrátit," řekl.

- 16 -

Úlovek byl dobrý. Vracel se rychle domů. V pytli, který upravil na provizorní batoh, měl dva zajíce a jednu lišku. Vysoká se železcům už několik dní vyhýbala, jakoby v lesích žádná nebyla.

Otec byl venku a dokončoval ohradu. Zatloukal poslední kůl. Hůl měl opřenou opodál. Na Marka se podíval pouze zběžně, snad aby se ujistil, že něco nese. Když se míjeli, ani jeden nepromluvil.

Marek vešel do domu. Všechno bylo na svém místě, s ničím se nepohnulo, přesto měl hned od začátku dojem, že něco není v pořádku. Cosi, co nedokázal přesně pojmenovat, v něm okamžitě vzbudilo nervozitu.

Marta ležela v posteli. Deku měla vytaženou až k bradě. Nehýbala se, otevřené oči měla upřené do stropu. Její tvář byla bělejší než kdy jindy.

Marek položil pytel na zem. Vespod byl prosáknutý krví, která teď ulpěla na podlaze. Přešel přes pokoj k posteli. Zastavil se a když se Marta ani nepohnula, naklonil se nad ní. Chtěl zachytit její pohled, ale dívala se skrz něj, jakoby na stropě bylo něco, od čeho se nedokázala odtrhnout.

Nevěděl, co si o tom má myslet. Byl zaskočený. Takhle se nikdy nechovala.

"Stalo se něco?"

Otázku ze sebe vypravil s velkou námahou. Byl z chování Marty nervózní.

Odpovědi se nedočkal. Marta se ani nepohnula.

"Něco s nohou?"

Zkoušel hádat, ale znovu bezvýsledně. Žádná odezva.

Pak ho to napadlo a bylo to tak jasné, že se zastyděl, že na to nepřišel hned. Pocítil vztek, ale včas se zarazil. Mohl se mýlit. Přece by jí neublížil.

Jakmile se objevila první pochybnost, následovala další a prvotní vztek se ztlumil. Určitě v tom bude něco jiného.

Sklonil svou tvář těsně k Martě. Dýchala pravidelně a zhluboka. Oči se jí nepohnuly, výraz měla strnulý.

Věděl, že se na to zeptá, ale nechtěl tu otázku vyslovit. Bál se odpovědi. Když ta slova zazněla, samotného ho to překvapilo. Do poslední chvíle se tomu bránil, ale vyšlo to z něj jaksi podvědomě.

"Ublížil ti?"

Marta nezareagovala, přesto se mu zdálo, že trochu přikývla. Vztek se vrátil. Zasáhl ho silněji než poprvé.

Na způsobu, jakým byla přikrytá, bylo něco podezřelého. Natáhl ruku a zkusil deku trochu odhrnout.

Její ruka byla rychlejší. Pevně mu sevřela zápěstí a poprvé odtrhla oči od stropu. V pohledu měla nenávist.

"Nedělej to!"

Hlas zněl pevně a odhodlaně. Přesto se Marek nezastavil. Deka sklouzla o něco níž a on uviděl podlitiny na jejím krku.

"Od čeho?"

Na nic víc se ptát nemusel. V hlavě se mu složil obrázek toho, co se za jeho nepřítomnosti stalo. Podlitiny tvořily souběžnou čáru, nemohly tedy být od ruky. Tušil, od čeho byly, přesto chtěl mít jistotu.

Marta zavřela oči. Okamžik mlčela, pak se na něj podívala.

"Od hole."

Marek se neudržel. Vstal a stáhl z ní peřinu. Rukama si okamžitě zakryla klín, z něhož stejně jako z pytle se zabitými zajíci, prosakovala krev. Na bílém oblečení vynikala její červeň.

Marek pustil deku, neřekl ani slovo a vyšel ven. Slova už stejně nic neznamenala. Věděl to on, i Marta. Nemělo smysl, aby se ho pokoušela zadržet a vlastně ani nechtěla. Jestli se mělo něco stát, bude lepší, když se to stane hned.

Dveře bouchly. Marta se rychle přikryla a očima vyhledala uklidňující skvrnu na stropě. Její tvar jí byl čímsi povědomý. Když zaslechla z venku křik, uvědomila si, že připomíná mrtvé tělo.

Trvalo to několik minut a kromě prvního křiku se už nic neozvalo. Pak se otevřely dveře a ona zavřela oči. V postavě, která vešla dovnitř, byl její osud. Nechtěla ho vědět dřív, než dojde k jeho naplnění.

Tělo, které vešlo do místnosti, se zhroutilo vedle postele. Nastalo ticho.

Pomalu otevřela oči. Marek seděl na zemi, hlavu měl v dlaních. Nehýbal se. Natáhla k němu ruku a lehce ho pohladila po vlasech. Ucukl.

"Nechtěl jsem to. Nechtěl!"

Nedíval se na ni. Ruce si z obličeje nesundal.

"Nevěděl jsem, co dělám. Měl jsem vztek. Vzal jsem hůl a udeřil ho."

Znovu ho zkusila pohladit. Tentokrát se nechal.

"Zakopl a spadl hlavou na palici."

Konečně se rozplakal. Slzy mu tekly po tváři. Položil si hlavu na její hruď a ona ho objala.

"Je mrtvý," řekl. "Zabil jsem ho."

- 17 -

Pohřbil ho do ohrady, kterou otec nestihl dostavět. Zem v ní byla měkká a rozrytá od práce. Vykopat hrob mu nedalo takovou práci a kdyby je tady nahoře někdo hledal, čerstvě vykopaná hlína by mu na tomto místě připadala nejméně nápadná. Chtěl mu stlouct provizorní rakev, ale když mu Marta řekla o dvou vojácích, rozhodl se, že tělo pouze zabalí do prostěradla.

Hrob vykopal hluboký. Mrtvého otce pomalu spustil dolů a bez jediného zaváhání ho začal zahazovat těžkou, mokrou hlínou. Černá zem dopadala na bílé prostěradlo a on se přistihl při tom, že na otec vůbec nemyslí. Necítil žádnou lítost. Možná se dostaví později. Teď měl plnou hlavu krajiny, kterou vídal na obzoru. Vzpomněl si na proužek dýmu z lokomotivy a na tváři se mu objevil mírný úsměv. Martě, která stála ve dveřích, opírala se o jednu berli a ve volné ruce svírala své desky, se ten úsměv nelíbil. U Marka ho nečekala.

Pravidelně házel lopatou a s každou hromadou hlíny, která dopadla na mrtvé tělo, se zvětšovala jeho radost ze získané svobody. Jestliže by měl pocítit vinu za otcovu i matčinu smrt, rozhodně to nebylo v této chvíli. Opojení z osvobození a svobody bylo příliš velké. Věděl, že výčitky se zcela určitě dostaví, pro tuto chvíli je ale zavrhl.

Poslední lopata hlíny dopadla. Ještě trochu urovnal a ušlapal provizorní hrob, uklidil lopatu a zastavil se u Marty.

"Kříž mu tam dát nemůžu. Našli by ho."

Marta přikývla. Bylo jí to jedno. Otec byl mrtvý a ona doufala, že se jí podaří zapomenout. Mohla chodit, i když s obtížemi, a byla rozhodnutá splnit svůj úkol. Desky byly v pořádku a ona pevně věřila, že i přes velké zpoždění, které zavinilo její zranění, existuje někde někdo, kdo na ně čeká. Bylo jenom otázkou času, kdy mu je donese.

Marek balil v domě své věci. Nechtěl si jich brát moc, ale zase ne málo. Vlastně si dal do pytle jenom nějaké oblečení. Věcí, ke kterým by měl citovější vztah, bylo v domě málo. Dokonce i svatební fotka rodičů ho nechala chladným. Matku nikdy nepoznal a na otce úmyslně vzpomínat nechtěl. Vzpomínka na něj se určitě ozve sama.

Hodil si pytel na rameno a vyšel ven. Marta, které dal jedno své oblečení, už netrpělivě čekala.

"Jdeme?"

Ta otázka zněla jednoduše, ale její složitost ho zaskočila. Podvědomě si naplánoval, že Marta půjde s ním, ale pohled na její desky, ho usvědčil z omylu. Marta bude určitě chtít najít svůj pluk a odevzdat zprávu. Rád by jí pomohl, ale fronta byla přesně na druhou stranu, než kam chtěl jít on. Možná se trochu bál, spíš ale toužil naplnit tu touhu, kterou v sobě tolik let potlačoval.

"Chtěl bych jít na sever," řekl.

Marta se ani nepohnula.

"Myslel jsem, že půjdeš se mnou."

Stále se nehýbala. Z její tváře nemohl nic vyčíst. Mávl rukou k severu.

"Tam není žádná válka. Žádní vojáci. Budeme v bezpečí."

Konečně se Marta pohnula. Udělala k němu dva kroky a její berle dvakrát bouchla o zem. Něco mu to připomnělo.

"Válka je všude. A já musím splnit úkol. Musím odevzdat desky. Ty si jdi, kam chceš, ale já jdu k svému pluku. Ty desky mají obrovskou cenu. Musím je doručit. Nesmí se dostat k nepříteli. Rozumíš?"

Slovo rozumíš neznamenalo, zda je schopen si větu přeložit, ale zda pochopil neodvratnost a nezměnitelnost jejího názoru. Modré oči, které po jejím uzdravení zářily dvakrát jasněji, plály odhodláním.

Přikývl. Marta chtěla vykročit, ale on ji zadržel.

"Vždycky jsem se tam chtěl podívat. Do těch kopců a za ty kopce, kde jezdí vlak, který jsem nikdy neviděl. Sním o tom celej život. Musím se tam dostat. Prosím!"

Neuvědomil si, proč ji poprosil. Ona ho přece nedržela. Mohl jít, kam chtěl. Za tu dobu, co u nich byla, se mezi nimi vytvořilo určité pouto, které mělo z Markovy strany hodně blízko k lásce, takže možná proto. Možná proto stále váhal a čekal, jak se rozhodne ona.

Otočila se k němu zády a s velkou námahou vykročila k lesu.

"Jdi. Nikdo tě nedrží."

Byla to pravda. Poprvé byl svobodný, ale sotva si to uvědomil, svobodu ztratil. Byl možná až příliš hodný na to, aby si ji udržel.

Chvíli se na ni zezadu díval, jak se s námahou belhá k lesu, aniž by se jedinkrát ohlédla. Toužil jít na sever, ale její přítomnost mu byla cennější. Miloval ji, a ani o tom nevěděl.

Naposledy se podíval na svůj dům, s trochou lítosti se otočil směrem, kterým chtěl od všeho utéct, a rychle se rozběhl za Martou. Dohonil ji snadno. Zastavila se, usmála se na něj a poprvé za celou tu dobu ho políbila na rty.

"Děkuju."

Zčervenal. Chytil ji kolem pasu, aby se jí lépe šlo a ona mu dala svou ruku kolem krku. Zašli do lesa a ani jeden z nich se už neohlédl. Šero lesa je pohltilo.

- 18 -

Možná za to mohla pouhá náhoda, možná jakási zvrácená spravedlnost. Ať už to bylo jakkoliv, jejich cesty se setkaly. Ti dva vojáci se vraceli k pluku stejnou cestou, jakou Marta s Markem utíkali. Marta dělala berlí a kulhavou chůzí příliš velký hluk, než aby uslyšeli koně včas. Tentokrát byli vojáci rychlejší.

Kdyby Marek s Martou na zavolání zastavili a pokusili se vojáky oklamat, možná by se jim to podařilo. Začali ale utíkat, chtěli se schovat, ale les byl řídký a Marta běžet nemohla. Vojáci byli mladí, nezkušení a měli strach. Nepřihlédli k tomu, že Marek s Martou nemají zbraň, bez zaváhání vzali pušky a začali střílet.

Netrefili se napoprvé, ale na podruhé ano. Martu kulka zabila na místě. Marek viděl, jak vedle něj spadla s otvorem v hlavě. Zastavil se a už se ani nepokusil bránit. Další výstřely byly určeny jemu. Jedna kulka ho zasáhla do břicha, druhá do krku. Než si stačil uvědomit bolest, zemřel.

Jeho poslední myšlenka obsahovala pouze lítost. Kdyby si stačil uvědomit, čeho vlastně lituje, možná by zemřel šťastnější.

Desky vypadly Martě z ruky a vítr je otevřel. Jednotlivé popsané a pokreslené papíry se rozlétly po lese.

Vojáci se zastavili nad bezvládnými těly, slezly z koně a zkontrolovali, zda jsou Marek s Martou skutečně mrtví.

Jeden z nich zvedl papír, ale tomu, co na něm bylo napsáno, nerozuměl. Odhodil ho na zem.

Vojáci se chvilku dohadovali, co s mrtvými. Nakonec se rozhodli nechat je na místě. Nasedli na koně a odjeli. Byla válka a dva mrtví nic neznamenali.

Papíry, které měly pro Martu takovou cenu, rozfoukával vítr po lese. V noci začalo pršet a to, co na nich bylo napsáno, se rozpustilo. Když pak k ránu začal padat první sníh, splynuly papíry s okolní přírodou. Všechno bylo jednotně bílé, pouze na jednom místě v lese se objevily dva načervenalé, krvavé fleky. A i ty s dalším sněhem zmizely. Bělost byla nezkažená a dokonalá.

Konec