Vojtěch Štěpánek, který v Martě hraje Marka, je váš student na konzervatoři. Jak se vám hrálo s vlastním žákem?

Byla to zajímavá práce a byl jsem rád, že ji dělá on. Nijak jsem ho nevedl, protože už byl ve čtvrtém ročníku; nechal jsem ho v rukou režisérky. Člověk se studenty ve škole snaží navést k tomu, co herectví je a co obnáší, a já jsem měl radost, že se tomu Vojta nezpronevěřil.

Postavy Marka i Marty jsou ve filmu dost jasně dané, zatímco otcova minulost tak zřetelná není. Domýšlel jste si třeba, proč je zchromlý nebo jestli sám někdy bojoval ve válce?

Moc ne. To zchromnutí jsem si zrovna domyslel, ale spíš než vyvolávat v sobě nějakou konkrétní minulost postavy je lepší ji jen tušit a přenášet z ní pocity. Ten otec určitě neměl lehký život, vychovával syna sám, nebyl žádná veselá kopa, hodně ho zasáhla smrt jeho ženy. Spíš než na fakta jako "měl takovou maminku a takového tatínka, šel tam a dělal tohle" jsem se soustředil na tu změť pocitů, kterou v dané chvíli prožívá, na obavy, co by si bez Marka počal, na úzkost z jeho skrývání.

Perou se v otci ty pocity? Převládá v něm strach, že přijde o syna, nebo vztek, že mu ho někdo bere?

Nemyslím si, že se to v něm pere. Je to prostě skrumáž strachu, deprese a nepříliš šťastného života, do toho je válka. Přitom si myslím, že je v něm i hodně lidskosti. On opravdu hodně přemýšlel, co si s tou Martou počít, rozhodnutí oddaloval den ze dne.

Jak jste si poradil s fiktivním jazykem, kterým Marta mluví a který otec taky ovládá?

Velký problém to nebyl, je to prostě slovanský jazyk, zní jako odněkud z Balkánu. Odříkával jsem si repliky, aby mi šly z pusy ne jako klopotné přemýšlení o písmenkách, ale aby působily jako jazyk, kterým se vyjadřuje myšlení.

Nejtěžším bodem natáčení pro vás asi musela být scéna, ve které otec Martu znásilní. Jak jste se na ni připravovali?

My jsme se dopředu vůbec nedomlouvali. Jen jsme řekli kameramanovi, že to prostě zkusíme naostro, a když to nevyjde, tak tu scénu případně nazkoušíme. Zapnula se kamera a my jsme to udělali napoprvé, bez střihu. Zjistil jsem takhle spoustu věcí, jak to s tím znásilněním je, že je to vlastně strašně složité. Protože ta žena vám zaměstná ruce tak, že nemůžete nic. Potom mě napadla ta spásná myšlenka zkusit ji škrtit holí, tím jsem zaměstnal ruce já jí a pak jsem si s ní mohl dělat co jsem chtěl. Pochopil jsem, že ve chvíli, kdy žena nemá vyloženě panický strach, který by ji ochromil, dá tomu chlapovi hodně moc práce. Byli jsme z toho docela vysílení.

Natáčení se protáhlo ze dvou týdnů na měsíc a odehrávalo se na velmi omezeném prostoru, v chalupě na samotě v lesích. Nelezli jste si ke konci už na nervy?

Ty chvíle byly spíš z únavy než z nějaké ponorky. Pamatuju si, že jsem tam v té chalupě kolikrát přespával a strašně se těšil, až pojedu na svoji chalupu. A když jsem se toho konečně dočkal, uvědomil jsem si, že slyším praskání dřeva v kamnech, a najednou jsem chtěl být daleko spíš někde ve městě. Ale byla to hodně zajímavá práce se strašně obětavými a pilnými lidmi. Jinak by se to určitě nenatočilo. Napadl například sníh, štáb ho od deseti večer do sedmi do rána odklízel, ráno se zase začalo točit a nikdo ani nezaremcal. Bylo to příjemné natáčení. Těžké, ale příjemné.