Je válka. Je úplně jedno která, neboť to nic nemění na tom, že se lidé podezřívají, nenávidí, zabíjejí.

Náš příběh svede dohromady otce a syna ze samoty s nepřátelskou "špiónkou" (Martou). Všichni tři se ocitají na prahu nové války, války o to horší, protože nevyhlášené, skryté. Války, kterou mají sami v sobě.

Otec vidí v Martě nepřítele nejen pro její "uniformu", ale i pro její ženství; mohla by mu odvést Marka. Její sexualita je ale zároveň jeho hlavní zbraní. Ví, co může udělat s dospívajícím, navíc "nepopsaným" klukem. Musí mu vsugerovat, že chtíč je něco hnusného, musí v něm vyvolat odpor, až agresivitu, k jejímu tělu. Navíc on se s Martou domluví, neboť zná její jazyk.

Marta není zvyklá být na někom závislá, v tomto případě dokonce absolutně závislá (nemůže si ani dojít sama na záchod, vykoupat se…). Musí v sobě potlačovat agresivitu, pramenící z jejího bezmocného postavení. Navíc je tu ten její úkol, doručit jakési dokumenty. To znamená, že se musí rychle uzdravit a vydat se na cestu. Takže bere, kde se dá. Přijímá Markovu až dojemně zodpovědnou péči, ale uvědomuje si, že větší moc má samozřejmě otec, který navíc umí její jazyk. Marta tak balancuje mezi ostražitostí a lehkou koketérií (nebo alespoň vlídností), přičemž to první ji dosti vyčerpává a tím druhým se zaplétá do dosti nebezpečné hry.

Hlavní pozornost (navzdory pracovnímu názvu) se ovšem upíná na Marka. Marek zápasí sám se sebou, s novými pocity, s novým vzrušením. Martina bezmocnost v něm probouzí nový pocit zodpovědnosti, Martina ženskost pocit sexuálního vzrušení, s nímž si neví rady. Tolik nového je na něj příliš, navíc cítí, že ne všechny "nové poznatky" jsou "správné" (viz otec). Dostává se do rozpaků, připadá si směšný a to v něm probouzí agresivitu (vůči Martě), která se bije s lítostí a jeho přirozenou povahou.

Je zřejmé, že se do Marty okamžitě zamiluje, což ovlivňuje i jeho chování k otci, když se mu kvůli Martě několikrát postaví na odpor (gradováno).

Soužití (i když jen dočasné) těchto tří postav je v podstatě nemožné. Jeden hlídá druhého, sledují se (byť jen očima), přistihují se v nevhodných situacích… Nemluví spolu. A to není dáno jen jazykovou bariérou.

To, že otec umí Martin jazyk a Marek ne, nabízí samozřejmě mnoho konkrétních "vděčných" scén. V obecnější rovině je pro mě však zajímavější, že si porozumějí dva lidé, kteří k tomu nemají potřebné jazykové předpoklady (Marta a Marek), na rozdíl od těch, kteří k tomu ony a i jiné předpoklady mají (otec a Marek, otec a Marta).

Vzhledem k tomu, že celý příběh je situován do jakéhosi bezčasí, i Martin jazyk by měl být zbaven jakýchkoli historických asociací. Zároveň by však měl být "srozumitelný" jak Markovi, tak i divákovi. Nejschůdnější cestou se tak stalo "zprznění" ruštiny za pomocí litevštiny a latiny.

Tento scénář vznikal skoro dva roky pod pedagogickým vedením mého ročníkového vedoucího Karla Kachyni a pod dramaturgickým vedením Jana Gogoly. Což byla myslím ideální konstelace, neboť zrovna oba tito pánové mají s podobnými typy příběhů bohaté zkušenosti.

MARTA byla pro nás (M.N. a Jana Coufala, scénáristu) výzvou, jak se vypořádat s klasickým dramatickým příběhem, jak v něm tvarovat postavy, aby nešustily papírem, jak pracovat s "reáliemi" (ano, i bezčasí má své reálie), jak pracovat s napětím v tak lineárním vyprávění…

MARTA je pro mě výzvou, jak se vypořádat se třemi se sebou i proti sobě "válčícími" postavami. Jak vyjádřit tu hroznou situaci, ve které se ocitla Marta, když ta pořád jenom leží v posteli (maximálně ji přenesou na záchod). Jak vyjádřit otcův strach, aby nepřišel o Marka, aniž by se z něj stal jen intrikující a škodící invalida. A hlavně, jak vyjádřit tu Markovu vnitřní válku v něm.

A jak vyjádřit i to, že vždycky svítí nějaké to světýlko naděje, i když třeba zhasne dřív, než se mohlo pořádně rozhořet.

Scénář byl od počátku psán na tělo Petře Špalkové. V roli otce se představí Jan Novotný (člen činohry ND) a v roli Marka posluchač konzervatoře Jan Janovský.

Z finančních důvodů se bude točit zřejmě na DV kameru, což je ovšem velká výzva, jak se s touto technologií vyrovnat, jak si poradit s natáčením v přírodě a vyvarovat se celků, které na videu nevypadají nejlépe atd. A samozřejmě je člověk více uvolněný, neděsí se spotřeby materiálu, což ovšem neznamená bezhlavé natáčení v poměru 1:25! Může si ale dovolit nechat puštěnou kameru a zachytit tak neočekávanou reakci herce, jakousi dohru.

Marta Nováková, 4. ročník KR, FAMU, 2001